V Křižáčkovi si musíte smysl hledat sami. A možná žádný nenajdete.
Vítězný film letošního karlovarského festivalu vzbuzuje velké emoce. Pro někoho je to uměním a talentem překypující dílo, pro nemalou část diváckého publika ovšem nekompromisní nuda bez pointy. Jeden může snímek Václava Kadrnky považovat za náročný symbolický kus, druhý nad jeho bizarním úspěchem zavrtí hlavou.
Koukáme do ohně, Roden kouká do ohně, kůň kouká do ohně.Děj je celkem prostý a za celou hodinu a půl uslyšíme jen pár slov. Ocitáme se ve středověku, v době křižáckých výprav. Karel Roden pátrá po synovi Jeníkovi, který utekl z domova (většinu času ani nevíme proč), a to v dlouhých, předlouhých záběrech. Vidíme nešťastného otce na koni zepředu, ze strany, zezadu, tu a tam pozorujeme cestu nebo koruny stromů z jeho pohledu. Přijde soumrak. Hlavní hrdina táboří. Koukáme do ohně, Roden kouká do ohně, kůň kouká do ohně. Asi bychom měli nad něčím hodně hloubat, ale nad čím? Další dny probíhají stejně. Sem tam narazí na někoho, kdo syna potkal a může se na něj zeptat. Asi dvě minuty čekáme, až tázaný odpoví. Informace je stejně bezcenná.
Záběry jsou mučivě dlouhé, natahované, těšíme se na každý střih, abychom vzápětí mohli klimbat i u dalšího záběru. Kamera je překvapivě nevynalézavá, žádné úchvatné detaily a scenérie nečekejme. Všechno je strohé, prosté. Děj ani neplyne, jen se převaluje. Droboučký kompars budí spíše rozpaky. Občasné symboly nedokážou zaujmout. Témata zde jsou, ale snímek je absolutně neumí p(r)odat: strach o syna a téma rodičovství vůbec, vysilující hledání, laxní přístup okolí, náboženství a boj či obětování se za něj (nebo za cokoli). Snaha o dramatizaci nebo stravitelnost chybí.
Díváme se stále na to samé, za stejného ticha/neměnného hudebního doprovodu, a snažíme se porozumět alespoň něčemu. Ději, ve kterém se nic neděje, plochým postavám, které nemluví a neprojevují emoce. Mohli bychom teoreticky cítit vzrůstající napětí, jak zoufalý otec syna nemůže najít a bojí se o jeho bezpečí. Ale takový pocit v nás režie nevzbudí. Občasné projevy počínajícího šílenství se objevují zčistajasna jako pěst na oko. Není tu návaznost ani gradace, drama, procítění. Kdo z nás asi pochopí z kontextu, oč jde? Proč Jeník utekl? Utíká před něčím, nebo za něčím?
Spíše nás Křižáček donutí k zamyšlení, proč a pro koho se takové filmy vůbec točí? Pokud se nám takový (údajně) velice umělecký snímek nelíbí, jsme snad méněcenní diváci otupělí mainstreamovými hity, kteří nemají vkus a jsou líní se nad filmem zamyslet? Nebo je to prostě špatně natočený film, ve kterém se nic neděje, a i to málo, co se tam dít mohlo, je pohřbeno nekonečnými záběry padacích mostů a hořícího polínka?
K tomuto dílu se cesta hledá dost těžko a když ji nenajdete, ani vás to nebude mrzet. Lépe čas investujete, pokud se sami půjdete projít do lesa nebo se projet na koni. Bude to sice bez Rodena, ale nejspíš se dočkáte mnohem hlubšího zážitku.
I když snímek ocení porota, divák ho ocenit nemusí, a vůbec není třeba, aby se kvůli tomu cítil méněcenně. Ne každý pomalu plynoucí snímek s nekonečnými záběry v sobě má hluboký význam. Ano, Křižáček je netradiční a natočit takový film je asi odvážné, ale to automaticky neznamená, že jde o umění a musí zaujmout.
Rodenovi byste hodili pětikorunu.
Zábava na letním táboře.
I kůň už vypadá znuděně.
Křižáček
I když snímek ocení porota, divák ho ocenit nemusí, a vůbec není třeba, aby se kvůli tomu cítil méněcenně. Ne každý pomalu plynoucí snímek s nekonečnými záběry v sobě má hluboký význam. Ano, Křižáček je netradiční a natočit takový film je asi odvážné, ale to automaticky neznamená, že jde o umění a musí zaujmout.
- Hodnocení