Recenze: Hmyz

Někdo se rodí, jiný umírá, jeden se nadchne a druhý unudí.
 
 
Nejdříve se zdá, že se toho ve filmu Hmyz bude dít hodně. Amatérské divadelní ztvárnění hry bratří Čapků Ze života hmyzu se propojuje nejen se zákulisím zkoušky, ale i samotného natáčení. Hned od začátku nahlížíme do práce štábu, který snímek Hmyz natáčí, a Jan Švankmajer nás zasvěcuje (či varuje) do způsobu, jakým vznikal scénář.

Sledujeme divadelní ochotníky na maloměstě, kteří chodí pozdě na zkoušku, neumí text, nevnímají nic okolo, laškují, nebo nedorazí vůbec. Snaží se je zkrotit Jaromír Dulava, nadšený režisér, který chce všechny zúčastněné dovést k pochopení hry, což nikam nespěje. Iritují jej nejen jeho amatérští svěřenci, kteří vlastně neprojevují o divadlo téměř žádný zájem, ale i neustálé provokace jeho ženy (Kamila Magálová) s přitroublým Václavem (Jan Budař). Pan Borovička/Chrobák (Jiří Lábus) se učí text na záchodě, Jitka/Larvička (Ivana Uhlířová) zatím nic netuší, Parazit (Norbert Lichý) pospává anebo pije. Klidně i pivo se švábem.

Tento námět ležel filmaři a surrealistovi Janu Švankmajerovi v šuplíku už od sedmdesátých let.Tento námět ležel filmaři a surrealistovi Janu Švankmajerovi v šuplíku už od sedmdesátých let, kdy neměl ke své tvorbě patřičnou svobodu. Díky tomuto odkladu a celkové svéráznosti autora působí snímek nadčasově, mohl vzniknout i před dvaceti lety a vypadal by téměř totožně. Své fanoušky si film jistě najde, ostatně jeho úspěšné natočení je zásluhou právě Švankmajerových příznivců z celého světa, kteří na Hmyz finančně přispěli.

Už samotná hra Ze života hmyzu je plná symbolismu, ale moc toho z ní nevidíme, jen několik málo scén se neustále zkouší dokola. Divákům neznalým hry se bude pochopení hledat výrazně hůře a občasnou úlevu jim přinesou záběry z “filmu o filmu”, které jsou zábavné a osvěžující, ale většinou rozmáznou jakoukoli předešlou snahu o budování napětí jako komára. Přestože víme, že skvělí herci hrají špatně záměrně, je to většinou nepříjemná podívaná.

Hmyz vyžaduje hodně trpělivosti a představivosti, otázka je, zda dokáže zaujmout dost na to, aby měl divák chuť ho analyzovat. V bláznivém ději ožívají přišpendlené hmyzí exponáty, chrobákova koule trusu přerůstá člověka, slečna Jitka během netečného štrikování podléhá šíleným halucinacím, někdo umírá, jiný se rodí. Do toho Jan Švankmajer komentuje vzhled zvratků. Dílo pro někoho úžasné a pro jiného nesmyslná či nesnesitelná podívaná, záleží, kým jste vy. Diváků s pochopením bude spíše méně.
 
 

A jdeme natáčet, jak zkoušíme hraní…

Jan Budař musel donekonečna zabíjet.

Každý máme ke svým výkalům jiný vztah.