Recenze: Nic jako dřív

Na dospívání by byl potřeba návod.
 
 
Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět letos opět uvádí i několik českých snímků. Mezi nimi najdeme i Nic jako dřív, dokument Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské, kteří už se spolu podíleli například na filmu Pevnost. Jejich nejnovější počin sleduje osudy několika teenagerů dospívajících v pohraničním městě Varnsdorfu. Teo, Diana, Renata, Anička a Nikola, ti všichni prochází tím, co mnoho dalších, každý jinak a každý po svém. Všichni čelí nějaké výzvě, která by je měla donutit dospět, ale hlavně se potýkají sami se sebou a se ztrátou bezstarostnosti života na střední škole.

Snímek sleduje tři roční období. Zimu, jaro a léto.Lukáš Kokeš si celý dokument natočil sám, podle svých slov pouze se zvukařem. Trvalo to dva roky, přičemž koncept filmu se několikrát změnil. Stopáž tvůrci nakonec rozdělili do tří částí, každá z nich mapující příběh jedné z hlavních postav, přičemž snímek zdá se, sleduje tři roční období. Zimu, jaro a léto.

V tomto příběhu není po čem pátrat. Jsou to osudy lidí, které běžně potkáváme. A přesto, že nás nečeká žádná hluboká pointa, všichni si v otevřených koncích jednotlivých příběhů najdeme tu svou. Snad nás trochu zamrzí, že nevíme, jak protagonisté dopadli, ale to už je příběh na jiný film. Tuto neukončenost nám vynahradí vybroušenost okamžiků, kdy lepší nahrazuje dobrý, a i přes to, že jsou to okamžiky často neveselé, bezprostřednost protagonistů nás přiměje několikrát vybuchnout smíchy.

Nezpochybnitelnou dominantou snímku je kamera. V několika okamžicích se pohybuje v posteli Aničky a Nikoly při důvěrném rozhovoru, jindy pozorně sleduje Dianu, jak si dělá těhotenský test. Po celou dobu visí jako přízračná lucerna u hlavy protagonistů, pohybuje se s nimi a mapuje každý jejich krok. A přitom záběry nepůsobí jako z domácího videa, což se u obdobných snímků občas stává. Kamera v Nic jako dřív zdá se nenápadná, ale zároveň na první pohled profesionální a promyšlená.

Nic jako dřív je nepochybně jednou z ozdob letošního festivalu Jeden svět. Za dokumentárním snímkem, ač se to na první pohled nezdá, stojí především neskutečné množství práce jednoho kameramana. A také odvaha protagonistů, kterým se mnoho diváků vetře do soukromí, navíc v době, kdy na něj nebyli příliš hrdí. Během hodiny a půl se těmto tak trochu „ztraceným“ lidem podíváme skoro až na duši, vyslechneme soukromé konverzace a zažijeme s nimi jeden z největších zvratů v životě. A přitom se i zasmějeme… což je nedocenitelné.
 
 

Teo a Dianka.

Nikola s Aničkou.

Renata.