Recenze: Do větru

Dramatické plachtění po širém moři.
 
 
Sourozenci Matyáš a Natálka jsou zaměstnáni na luxusní jachtě, jako její posádka. Prostě idylka. Vše se však změní, když jednoho dne přijíždí Honza, syn majitele jachty, který studuje dokumentaristiku a chce natočit uprchlíky v Řecku. A tak se kurz životů Matyáše a Natálky postupně mění.

Režisérka Sofie Šustková přináší divákům první českou „boat movie“, jak snímek sama nazvala. Její celovečerní debut je však poněkud problematický. I když nabízí zajímavý a originální příběh, v některých ohledech jaksi zaostává. Děj je chvílemi příliš statický a chování postav nesmyslné. Objevuje se tu poměrně dost momentů, bez kterých bychom se obešli, jako například odbočka hlavních hrdinů, kdy si udělají příjemný večer v cizí vile. Spousta věcí také zůstává nedořečených, což bylo však podle slov autorky záměrem, a proto v tom lze hledat něco pozitivnějšího. Tvůrci chtěli, aby diváci zapojili svou fantazii a domysleli si sami, jak ta či ona dějová linie mohla dopadnout. A na tom by nebylo nic špatného, kdyby nedořečených momentů nebylo přehršel, což působí trochu rušivě. Nicméně v celém příběhu to zjevně hraje jakousi hlubší roli a přibližuje nám to hlavní hrdiny.

Ústřední trojice je nosným pilířem celého příběhu, ale občas to nezvládá.A o těch přeci jen film je. Ústřední trojice je nosným pilířem celého příběhu, ale občas to nezvládá. V hlavních rolích se předvedli Jenovéfa Boková, Matyáš Řezníček a Vladimír Polívka. Herecky všichni tři podávají průměrné výkony, kdy nejvýraznější je Řezníček, pro kterého je Do větru filmový debut. Coby divadelní herec se na plátně našel a docela mu šlo. Poměrně přesvědčivě ztvárnil žárlivého staršího bratra, který si dělá, co chce, až se mu to jednoho dne vymstí a nastane zlom. A právě tu změnu ztvárnil Řezníček precizně a diváci se dokázali vcítit do jeho postavy. Hůř na tom však byla Boková, která si zahrála jeho sestru Natálii. Její Natálie je poněkud plochá a chybí jí jakási hloubka, Boková svoji postavu zkrátka zahrála jednotvárně a nepřesvědčivě. Posledním v řadě je Vladimír Polívka coby dokumentarista Honza, který naruší životy sourozenců. Jeho herecké schopnosti zde nejsou ničím překotným, zkrátka je to ten typický hezounek, do kterého se, jak se dá očekávat, hlavní hrdinka zamiluje. Postava Honzy však působí i jako jakýsi hlas rozumu, což mu přidává pomyslnou vrstvu. Polívkův výkon je jaksi unylý, ale to už je, jak se zdá z jeho předešlých rolí, jeho stylem. Dohromady tak herci a jejich představitelé dodávají na rozporuplnosti filmu.

Důležitým aspektem je i hudební doprovod, o který se postaral Mikoláš Růžička. I pro něj je to stejně jako pro Šustkovou i Řezníčka, debut. A nutno říci, že se vyznamenal. Jeho skladby dobře podtrhují celkovou atmosféru dramatu. Nejvýraznější jsou při tom housle, které hrají významnou roli i uvnitř příběhu, jejich tón se nese celým dějem a doprovází hrdiny na jejich plavbě.

Do větru je melancholický snímek, co navnadí na krásné prostředí, ve kterém se odehrává. Slunečné počasí, širé moře, jachta a Řecko, to všechno působí docela idylicky. I když má pár nedostatků, nejde o zcela špatný počin. Do větru staví do zajímavého kontrastu lidskou svobodu, zkoumání jejího významu je hlavním motivem protagonistů, a problém uprchlické krize, který představuje cílovou destinaci ústřední trojice. V závěru je to jeden z těch filmů, který zcela určitě není pro každého, ale má potenciál a svoje publikum si určitě najde.
 
 

Slunce v duši a vítr ve vlasec.

Soutěž v čištění zubů; tři, dva, jedna, teď!

Přineste nám tři piva, ale rychle, ať nám neujede loď!