Recenze: Zlý časy v El Royale/ Bad Times at the El Royale

Když se kněz, černošská zpěvačka, hipísačka a prodavač vysavačů sejdou v jednom hotelu.
 
 
Tak z toho nemůže vzejít nic dobrého. Tato povedená čtveřice cizinců, která zní spíše jako začátek nějakého vtipu, se setkává v, kdysi prestižním, hotelu El Royale. Ten leží na hranici dvou amerických států, Nevady a Kalifornie, hosté si tak mohou vybrat, v jaké části hotelu si přejí zůstat. To platí i pro nově příchozí, když se zabydlí ve zdánlivě opuštěném hotelu, který kdysi býval slavný. Mezi ně patří zbožně vypadající otec Flynn, soulová zpěvačka Darlene, nebezpečně působící hipísačka Emily a Laramie Seymour Sullivan, na první pohled obyčejný obchodník s vysavači na pracovní cestě. Ale každý z nich se tu naskytl z určitého důvodu a skrývá své vlastní tajemství, které má být brzy odhaleno. Všichni jsou z něčeho podezřelí, nebo se aspoň zdají. Dokonce i recepční Miles. A jaké hrůzy teprve skrývá samotný hotel? To vše odkryje jedna velmi neklidná bouřková noc.

Pokud vám děj nového snímku Drewa Goddarda (Chata v horách, Marťan) zní poněkud povědomě, tak je důvod proč. Goddard se totiž očividně inspiroval u kolegy Quentina Tarantina a jeho Osmi hrozných. Ti mají jaksi podobnou zápletku: osm cizinců se sejde v opuštěném hotelu, každý z nich má své tajemství a důvod, proč tu je, pomalu odkrýváme jejich příběhy a zatím je venku velký nečas. Jednotlivé postavy by se též daly vzájemně přirovnávat, např. Jeff Bridges coby otec Flynn připomíná trochu Kurta Russella coby Johna Rutha, Cailee Spaeny a její bláznivá Ruth jsou zase podobné Jennifer Jason Leigh a její Daisy, no a třeba takovým Chris Hemsworth je stejným pohledným maniakem, kterým byl i Channing Tatuum v Osmi hrozných. Podobností je tu opravdu dost, dokonce i formát s postupným představováním postav v jednotlivých unikátně označených kapitolách si Goddard vypůjčil. I přes to nám však přináší zajímavý příběh, který prostě baví. Navíc má snímek většinu času spád a drží nás v napětí a očekávání, co bude dál. A to je hlavně díky poutavému vypravěčskému stylu, kterým Goddard okouzlil již v Marťanovi. Jako v Marťanovi, tak i zde filmu hodně napomáhají dobře vykreslené postavy a jejich představitelé.

Představuje se zde opravdu povedený a silný ansámbl.A zde se představuje opravdu povedený a silný ansámbl, který si zkrátka rozumí. Vévodí mu již zmíněný Jeff Bridges coby „otec“ Flynn. Ten podává kvalitní výkon, jeho postava má díky tomu charisma i hloubku. Bridges zkrátka zvládá s lehkostí a nadhledem jak emocionální scény, tak humor, ale i akci. Velkou oporou mu je i Cynthia Erivo (kterou za nedlouho uvidíme ve válečném dramatu Vdovy) coby nadějná zpěvačka Darlene. Ta nejenže propůjčila snímku svůj kouzelný hlas, ale podává i velmi výrazný a procítěný výkon. Naopak o něco slabším článkem ansámblu je Dakota Johnson. I když je znát, že se Johnson sebevíc snaží vymanit se z negativního vlivu Padesáti odstínů šedi, moc se jí to nedaří. Nepodává ničím oslňující výkon, je poněkud plochá a její přednes je strnulý až občas trochu nepřirozený. Za zmínku také stojí Chris Hemsworth, který si zde zahrál Billyho Leeho. A je znát, že se herec, jinak známý jako superhrdina Thor, na své roli vyřádil. Oplzlého slizáka ztvárnil přesně a autenticky, čímž příjemně překvapil. Vidět Thora v takové roli je zážitek sám o sobě. Sedmičku ústředních postav pak doplňují John Hamm, který byl bohužel poněkud podvyužit a zdá se býti stále obsazován do podobných rolí, pak již zmíněná Cailee Spaeny coby Ruth, která je roztomile trhlá a neposlední řadě Lewis Pullman jako nebohý recepční Miles, ke kterému není těžké získat náklonnost.

Kromě hereckého obsazení je ve snímku velmi výrazná i hudba. Na soundtracku se podílel i Michael Giacchino (Spider-Man: Homecoming, Coco, Úžasňákovi,). Jeho doprovod vhodně doplňuje celkový děj a dotváří jeho konečnou atmosféru. Vedle toho jsou však významné i skladby, které zde zaznívají, ať už z úst Cynthii Erivo či hrají z jukeboxu. Ty vytváří perfektní nádech konce 60. let, ve kterých se snímek odehrává. Tomu napomáhají mimo jiné i autentické kostýmy, věrné prostředí i barevnost filmu.

Dohromady jsou Zlý časy v El Royale příjemnou a záživnou podívanou, kterou jistě stojí za to vidět. Největším mínusem může být, že je příběh poněkud ohraný. Nepotěší ani skoro dvou a půl hodinová stopáž, díky které je děj trochu zdlouhavý a chvílemi se až vleče. Ovšem to všechno převáží sympatické herecké obsazení, které podává převážně kvalitní výkony, chytlavý soundtrack, co jen tak nedostanete z hlavy a napínavý příběh, který zkrátka zaujme a nepustí až do konce.
 
 

Pojďte, kdo se chce vykoupat v dešti s Thorem, bohem hromů?

Hm, zažila jsem i divnější nabídky a tělo má docela dobrý.

Teda, na tohle já nemám nervy, balím to a jdu.