Recenze Bílá vrána: Fiennes s grácií protancoval dvěma hodinami šílené kompozice
I životopisný film může být napínavý jako krvavý horor.
Rudolf Nureyev (Oleg Ivenko) se narodil ve vlaku, vyrůstal v chudých poměrech s matkou a sestrami a jako dospělý byl legendárním baletním tanečníkem, který se po svém útěku ze Sovětského svazu do Francie stal světově proslulým. Biografický snímek režiséra, a především herce Ralpha Fiennese nás zavede do Paříže, kde Nureyev poprvé okusí chuť svobody a slávy, a který vrcholí eskapádou na letišti, při které tanečník pronese klíčová slova: „Jmenuji se Rudolf Nureyev. Chci zůstat ve vaší zemi.“
Neprozrazuji pointu snímku, ta je z kruhové kompozice naprosto patrná už od začátku. Za filmem uvidíme obrovské množství práce, nejvíce nás zasáhne asi složitá kompozice, pro kterou se tvůrci rozhodli. V jednu chvíli spolu s Rudolfem obdivujeme pařížský Louvre, ve druhou jsme na Sibiři a sledujeme vyzáblého chlapce, jehož otec nechal samotného v lese, do třetice se přemisťujeme do baletní akademie, kde už dospělý Nureyev tančí pod vedením Alexandera Pushkina (Ralph Fiennes). Přesto nedochází skoro k žádnému zmatení, snímku se podaří vybruslit ze všech kompozičních problémů a zanechat nás ohromené na sedačkách kina.
Fiennes pro všechno, co chtěl říct, potřeboval celé dvě hodiny.Fiennes pro všechno, co chtěl říct, potřeboval celé dvě hodiny a stejně to nestačilo ani zdaleka na pokrytí jednoho člověka. Snímek je spíš velmi důkladně vysvětleným úsekem života a taky do jisté míry jednostranným pohledem na věc, ale to mu neubližuje. Naopak tah Fiennese na branku a striktní držení se nitě příběhu dělají z Bílé vrány neskutečně napínavý počin, kdy sice víme, co bude pointou, ale i tak si každou chvíli zoufáme, jestli to tak opravdu dopadne.
Film se například velkým obloukem vyhýbá Nureyevovu osobnímu životu, protože zabřednutí do něj by děj komplikovalo a hlavní sdělení by se ztrácelo ve snaze zachytit úplně vše. A tak tanečníkovi vztahy s ženami i muži sledujeme jen jako okrajovou věc, kterou si lze domyslet a soustředíme se na jeho povahu, vůli k tanci a vůli k životu.
Po chvíli si zvykneme, že z krajin a záběrových celků si toho příliš neužijeme, ale zato dostaneme emoce, které kamera pod vedením Mika Eleye umocňuje neustálým pohybem a třepetáním. Fiennes se rozhodně nebál na kameře zdůraznit ožehavá témata, jako plnou nahotu, kontroverzní scény hraničící až se znásilněním a také otevřenost francouzských barů, která ale ve snímku zachycujícím šedesátá léta působí někdy až moc nadčasově.
Hlavní postavu si zahrál tanečník Oleg Ivenko, pro nějž byl Nureyev první velká filmová role. Je sympatický, působí nenuceně a dá nám všechno, co si od jeho postavy žádáme. Ralphu Fiennesovi je třeba pochválit to, že sám sebe obsadil do sice důležité, nicméně ne hlavní role a také, že zrežíroval trojjazyčný snímek, který je z velké části autenticky ruský a francouzský, a až na druhé koleji se nachází angličtina. Avizovaná byla i role ukrajinské hvězdy Sergeje Polunina, nicméně jeho postava dostane jen pár letmých záběrů a nedůležitých úryvků, takže nás až překvapí, že na ni tanečník kývnul.
Bílá vrána je umně zpracovaným snímek o ikonickém tanečníkovi, který se především soustředí na odhalení Nureyevovy podstaty a na jeho únik na Západ. Režisér Ralph Fiennes a scenárista David Hare museli přijít na to, jak k několika týdnům v Paříži, které vedly k Nureyevovu odchodu ze SSSR a které tvoří ústředí děje, zakomponovat také tanečníkův původ, jeho vnímání světa a politiky. Byl to nepochybně risk, postavit snímek na neustálém střídání scén z více rovin minulosti a přítomnosti, ale povedlo se a všichni mohou od filmu odejít s tím, že se jim podařilo vytvořit výjimečný, napínavý a pestrý příběh namísto tuctové biografie.
Voldemort skončil kariéru zlosyna a vyučuje balet
Zase jde pozdě
Nejraději dělám piruety v obtažených punčocháčích
Bílá vrána / The White Crow
Bílá vrána je umně zpracovaným snímek o ikonickém tanečníkovi, který se především soustředí na odhalení Nureyevovy podstaty a na jeho únik na Západ. Režisér Ralph Fiennes a scenárista David Hare museli přijít na to, jak k několika týdnům v Paříži, které vedly k Nureyevovu odchodu ze SSSR a které tvoří ústředí děje, zakomponovat také tanečníkův původ, jeho vnímání světa a politiky. Byl to nepochybně risk, postavit snímek na neustálém střídání scén z více rovin minulosti a přítomnosti, ale povedlo se a všichni mohou od filmu odejít s tím, že se jim podařilo vytvořit výjimečný, napínavý a pestrý příběh namísto tuctové biografie.
- Hodnocení