Recenze Bílý bílý den: Pomalu plynoucí drama bez větší akce se zvláštními postupy vyprávění
Jak se zachováte, když se vám náhle zhroutí všechny iluze o milovaném člověku?
Islandské drama režiséra Hlynura Pálmasona se dostává do českých kin a máme tím pádem jedinečnou možnost seznámit se poprvé s jeho tvorbou.
V dny, kdy je bílá mlha, je možné promlouvat s mrtvými. Úvodní motto jako by předznamenávalo duchařskou tématiku. Jenže to je pouze mylné zdání, žádných skutečných duchů v pravém slova smyslu se nedočkáme.
Ovdovělý bývalý policista Ingimundur (Ingvar Sigurdsson) se vyrovnává s tragickým úmrtím milované manželky. Její všudypřítomná nepřítomnost je pro něj neúnosná, ačkoliv na sobě nedává nic znát. Dochází pravidelně k terapeutovi, který mu pomáhá srovnat se s touto situací. Jeho jedinou větší radostí je vnučka Salka (Ída Mekkín Hlynsdóttir), kterou nade vše zbožňuje, a také přestavba domu. Díky některým věcem, které po jeho ženě zůstaly, se dozvídá, že k němu nebyla tak úplně upřímná a vedla ještě jiný život, o kterém neměl ponětí. Teď po její smrti je už ovšem jen na něm, jak se s tím vším sám vypořádá.
Jedná se zde o úplně odlišný styl vyprávění, než na které je divák běžně zvyklý. Jedná se zde o úplně odlišný styl vyprávění, než na které je divák běžně zvyklý. Nestaví se na velkoleposti záběrů nebo složité zápletce. Naopak často můžeme vidět pouze mlhu a v ní někdy ztrácející se ulici v dálce, jindy déšť, sníh, zimu. To dohromady vytváří dokonale pesimistickou atmosféru. Výrazné jsou právě střihy se střídajícím se počasím a postupující stavbou, což perfektně navozuje dojem obyčejnosti a každodennosti postupně ubíhajících dní.
Snímek sází na inteligenci diváků, kteří si občas musí domyslet souvislosti, aby zjistili, oč přesně tu běží. Tudíž je zde poměrně velký prostor pro volnější interpretaci. Každý může mít vlastní tip, co se zrovna honí hlavou hlavní postavě, protože ta není zrovna dvakrát výřečná.
Na svůj věk naprosto famózní herecký výkon předvedla dcera režiséra představující osmiletou vnučku vdovce. Ingvar Sigurdsson ztvárnil svou postavu také solidně, a přestože se jedná již o poměrně hojně obsazovaného herce v islandských podmínkách, v našem prostředí není příliš známý. Detailně vykreslen je pak vztah těchto dvou postav, který výstižně ukazuje pouto mezi vnučkou a dědou se vším, co obnáší. Představuje bezpodmínečnou lásku, kterou rodič cítí ke svým potomkům a k jejich dětem.
Tempo celého filmu je neskutečně rozvláčné. Trvá nejméně polovinu času, než se začne doopravdy něco dít. Spíše než na děj je dáván důraz na již zmíněný vizuální dojem. Také se snaží podrobně představit emoční pochody muže, který trpí ztrátou a odcizením, ale zároveň nachází potěšení v jemu nejbližších lidech.
Po vizuální stránce jde o výjimečné zpracování, které zaujme především svou jinakostí a nepřeplácaností. Pro nás zajímavé prostředí se svými specifiky působí tajuplně. Nicméně přespříliš pozvolný průběh děje po nějaké době otupí pozornost i sebesoustředěnějšímu divákovi. Možná právě kvůli této pasivitě příběh nevyvolá po skončení tak velké emoce, jaké by mohl. Otázkou zůstává, zda divák, zhýčkaný hollywoodskou akcí a efekty, nebude po zhlédnutí litovat zakoupených lístků.
Za nic na světě tě nikomu nedám.
Kéž by tu mohla zase být.
Nerozlučná dvojice.
Bílý bílý den / Hvítur, hvítur dagur
Po vizuální stránce jde o výjimečné zpracování, které zaujme především svou jinakostí a nepřeplácaností. Pro nás zajímavé prostředí se svými specifiky působí tajuplně. Nicméně přespříliš pozvolný průběh děje po nějaké době otupí pozornost i sebesoustředěnějšímu divákovi. Možná právě kvůli této pasivitě příběh nevyvolá po skončení tak velké emoce, jaké by mohl. Otázkou zůstává, zda divák, zhýčkaný hollywoodskou akcí a efekty, nebude po zhlédnutí litovat zakoupených lístků.
- Hodnocení