Recenze: Příběh špionky je vztahovým melodramatem s minimem napětí

Příznivci špiónských filmů budou nejspíš dost zklamaní.
 
 
Na první pohled neškodná babička Joan (Judi Dench) na klidném anglickém předměstí je jednoho dne zatčena s tím, že za mlada byla sovětskou špionkou. To připadá jejímu synovi i většině diváků absurdní. Je obvinění opravdu nesmysl, nebo je knihovnice v důchodu skutečně vlastizrádkyní? Nic není černobílé a ke každému závažnému rozhodnutí vede dlouhá cesta. A ta Joanina začíná v dobách jejích studií, kdy na univerzitě potkává první velkou lásku. 

Mladá a nesmělá Joan (Sophie Cookson) potkává charismatického Lea (Tom Hughes), ruského uprchlíka, se kterým začne navštěvovat komunistické dýchánky a promítání, především ale kvůli touze po pozornosti a společnosti nedosažitelného mladíka než kvůli skutečnému zájmu o to, co hlásá.

Řeší komplikované etické otázky a výčitky svědomí, což snímek nezvládá úplně přesvědčivě podat. Později se jako absolventka fyziky a schopná asistentka dostává k vývoji atomové bomby, kde se setká s druhým osudovým mužem a na Lea na chvilku zapomene. Jenže její první láska po ní chce informace. To Joan striktně odmítá a nechce se jen nechat zneužívat. Ovšem když dojde ke shození bomb na Hirošimu a Nagasaki, Joanin svět se hroutí a nemůže se smířit s tím, čemu byla nápomocna. Ona přece dělala jen fyziku, jenže její práce měla dalekosáhlé následky. Řeší komplikované etické otázky a výčitky svědomí, což snímek nezvládá úplně přesvědčivě podat. To ji ale nakonec vžene do situace, kdy chce sdílet výzkum s druhou stranou, Sovětským svazem.

Při pohledu na bezmocnou a vyděšenou babičku v současnosti nám film ukazuje, jak snadné je soudit někoho s odstupem let. Joan přece neměla tušení, jak se budou dějiny vyvíjet, Rusové tehdy nebyli považováni za nepřátele, takže jen dělala to, co považovala za správné. Bohužel tím zradila svou vlast. Ale kdo by to byl řekl, že neustálé návraty do současnosti k Judi Dench budou filmu více škodit než pomáhat. Kdykoli atmosféra trochu graduje, jsme zase uzemněni nudným záběrem na výslech. 

Sophie Cookson už si zahrála v mnohem lepším špionském snímku, v Kingsman: Tajná služba. Tady se zdá, že většina činů hrdinky je motivována sympatií tu k onomu, tu k druhému milenci. Jen málokdy vyplují na povrch závažnější a niternější důvody. A city k oběma mužům bohužel nepůsobí příliš přesvědčivě, hlavně ne po opakovaných návratech. Snímek se také snaží popřít Joaninu politickou motivaci a sympatie ke komunismu, aby si nepopudil diváky, kteří by nesouhlasili, nebo něco takového prostě nechtějí řešit. Výsledkem je tak dost průměrný snímek, který měl o dost méně odvahy než jeho hlavní hrdinka. Potěšit snad mohou jen herečky, nutno zmínit i Češku Terezu Srbovou, která tu celkem suverénně září jako nečitelná Sonya.

Film je volně inspirován příběhem Melity Norwood, ta ovšem na rozdíl od filmové hrdinky měla své činy podložené pevným ideologickým přesvědčením. Oproti ní vypadá Joan jen jako velká naivka, zmítaná láskou ke dvěma mužům a touhou po míru. Což je pro diváky nezainteresované do politiky mnohem příjemnější a lidštější varianta, jenže nás také manipulovatelnost hrdinky bohužel začne dříve či později nudit. A nezachrání to ani Judi Dench.
 

„Já a špionka? Kdepak, knihovnice!“

Kdo z nás kvůli mladé lásce nevyvedl nějakou hloupost… třeba vlastizradu?

„Proč jenom mě ve druhém Kingsmanovi museli zabít?“