Recenze Joker: Psychopatický Joker se rodí ze sociální nestability. Antihrdinou je město Gotham
Zatímco se město morálně hroutí, na jeho ruinách tancuje vysmátý klaun. Z popela gothamské chudiny se rodí Joker. Autentičtější než kdy dřív.
„Považoval jsem svůj život za tragédii. Pak mi ale došlo, že je to komedie,“ pronáší v záchvatu smíchu klaun a po tváři mu stékají slzy. Proslulý antihrdina a noční můra Bruce Wayna Joker se vrací na filmová plátna. O tom, že se jeho podoba tentokrát velmi liší od těch předešlých, však není pochyb. Vlna kontroverze spojená s uvedením snímku sice zahýbala především Spojenými státy, pochybnosti o samotné podstatě dobra a zla však vykrystalizovaly v hlavách mnoha diváků po celém světě.
A není divu. Joker v podání Joaquina Phoenixe představuje postavu mnohem plastičtější, než to dokázal kterýkoli batmanovský snímek z dílen DC v předešlých dekádách. V novém filmu režiséra Todda Phillipse dostal Pheonix možnost užít si v roli Jokera vlastní one man show – a svého hereckého prostoru využil natolik, že se šílený klaun možná stane jeho životní rolí.
Původně to přitom vypadalo, že Phoenix na Phillipsovu nabídku nekývne, odmítal totiž ztvárnit postavu, která by byla pouze prázdným, nefunkčním archetypem, se kterým se divák nedokáže sžít. Nový koncept, jehož tváří se herec posléze přece jen stal, jde však mnohem dál – nesoustředí se přitom pouze na to, jak se postrach gothamské aristokracie zrodil, ale věrně diváky přenáší do města na pokraji sociální krize a transformuje je v zoufalé klauny snažící se přežít na okraji společnosti, která už dávno zapomněla co znamená soucit, sounáležitost nebo obyčejná lidskost.
Phillipsův Joker se dlouho pohybuje na hranici mimořádně kruté reality a naprostého šílenství.I Phillipsův Joker se dlouho pohybuje na hranici mimořádně kruté reality a naprostého šílenství, avšak díky dobře napsané a promyšlené dějové lince může divák postupně pozorovat přerod výstředního blázna v šílence, a nakonec až fenomenálního monstra, které bortí veškeré stereotypní představy o kořenech zla v každém z nás.
Zkrachovalý, duševně nemocný komediant Arthur Fleck snažící se uživit jako klaun má krásný sen – chtěl by se stát bavičem schopným vést vlastní stand-up show. Každý den prožitý na ulicích Gothamu ho ale od jeho snu vzdaluje mílovými skoky a každé další selhání sociální politiky pomalu, ale jistě vytlačuje Arthura a na jeho místo pouští něco, co lze nazvat jedině Jokerem.
Není to tak dávno, co se ve Spojených státech zformovala protestní skupina složená především z příbuzných obětí střelce, který v roce 2012 v převleku za Jokera připravil na premiéře snímku Temný rytíř v Denveru o život 12 lidí. V dopise adresovaném studiu Warner Bros se pozůstalí bouřili především kvůli jedné věci – nelíbilo se jim, že postava natolik spojená s otevřeným násilím, jako je Joker, není ve Phillipsově snímku dostatečně antihrdinská, a že nový příběh diváky přiměje s vražedným klaunem sympatizovat. V Benátkách si navzdory tomu Joker vysloužil Zlatého lva.
Přestože tvůrci veškerá podobná tvrzení odmítli, faktem zůstává, že nový Joker skutečně neměl možnost se Jokerem nestát. Byly to krach sociálního systému, beznaděj, extrémně vysoká kriminalita, nulová spravedlnost a morální hniloba města Gotham, které v Arthurovi podnítily zlo, které by jinak nemuselo nikdy spatřit světlo světa. Rozhodně ne v tak divoké podobě, v jaké nakonec udeřilo.
Joker by se nikdy nestal ikonou, kdyby mohli lidé v Gothamu žít v důstojných podmínkách. Kdyby nebyla propast mezi milionářskou smetánkou a obyčejnými lidmi tak hluboká. Kdyby kdokoli v kterýkoli moment projevil upřímný zájem o druhého. V Phillipsově snímku je více než ve kterémkoli jiném filmu točícím se kolem postavy Jokera také kladen důraz na kult, který díky Jokerově činům vzniká. Opojení mocí a síla predestinace podkreslené jemně laděnými retro tóny islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir dělají z Jokera podívanou, v níž je takový Robert De Niro v jedné z vedlejších rolí pouze bonusovou tečkou už tak strhující podívané.
Že je nový Joker mimořádně mrazivé, psychologické drama, se nedá jen tak zpochybnit. A strach, který snímek vzbuzuje, vzbuzuje právem. Avšak více než nad tím, jestli film náhodou nepodporuje v divácích násilí, by se možná stálo za to zhrozit nad tím, jak málo stačí k tomu, aby dlouhotrvající morální krizi vyřešil někdo, kdo chaos nezahubí, ale bude mu kralovat. A že moc schopnou způsobit apokalypsu mu do rukou vždy vkládají ostatní.
Ve Phillipsově snímku není Jokerův šílený řehot pouhou náhodou – Arthur totiž trpí poruchou projevující se mimo jiné nekontrolovatelnými záchvaty smíchu.
Zřejmě životní role pro Joaquina Phoenixe.
Jedna z nejsilnějších scén celého filmu. Metaforické zrození Jokera.
Joker
Že je nový Joker mimořádně mrazivé, psychologické drama, se nedá jen tak zpochybnit. A strach, který snímek vzbuzuje, vzbuzuje právem. Avšak více než nad tím, jestli film náhodou nepodporuje v divácích násilí, by se možná stálo za to zhrozit nad tím, jak málo stačí k tomu, aby dlouhotrvající morální krizi vyřešil někdo, kdo chaos nezahubí, ale bude mu kralovat. A že moc schopnou způsobit apokalypsu mu do rukou vždy vkládají ostatní.
- Hodnocení