Recenze: Stehlík by rád roztáhl svá křídla, ale zůstává připoutaný k bidýlku

Stehlík měl velké ambice, ale teď bude všem zúčastněným lépe, když se na něj rychle zapomene.
 
 
U spousty špatných filmů je od začátku jasné, že s tak hloupým námětem nemohl už sebelepší režisér ani herec nic udělat. Jenže bohužel, ani druhá varianta není zárukou úspěchu. I když máte fantastickou předlohu, nemusí prostě na plátně fungovat. Velký americký román Donny Tartt, oceněný Pulitzerovou cenou (přestože spousta kritiků ani diváků z této volby nadšená nebyla) a čítající přes 700 stran, působí chladně a neosobně, a stejně jako hlavní hrdina i dost nejistě.

Třináctiletý Theo (Oakes Fegley/Ansel Elgort) přežije bombový útok v galerii umění, narozdíl od své maminky. Od té chvíle už jeho život nebude stejný… Nejdřív zůstává v rodině svého kamaráda, kde si vytvoří křehké pouto s jeho matkou (Nicole Kidman). Barbourovi sice žijí trochu snobsky a o emocích zdaleka nemluví u večeře tolik jako o plachtění, ale dělají pro traumatizovaného chlapce, co mohou. Navíc se Theo začne zajímat o starožitnosti a získá díky nim hned dva jedinečné přátele. I ta trocha štěstí ho ale brzy opustí a čeká ho stěhování do vybydleného městečka v poušti, kde bude živořit se zadluženým otcem (Luke Wilson) a jeho přítelkyní (Sarah Paulson), která zvládne prakticky cokoli lépe, než být nevlastní matkou. Theo se nedokáže vyrovnat se svým traumatem ani s tajemstvím, které se také váže k onomu osudnému dni. Onen vzácný Stehlík, kolem kterého se všechno točí, a přitom se ve filmu sotva mihne…

Pozorujeme pocity hrdinů podobně jako v umělecké galerii, působí nepřirozeně, odcizeně a chladně.Je trochu s podivem, že se v dnešní době znovuvzkříšení popularity seriálů ještě někdo pokouší tak rozsáhlý materiál nacpat do filmu, když z něj mohla být úspěšná a detailněji zpracovaná minisérie. Jenže takhle? Stejně jako se mladý hlavní hrdina zmateně potácí ode zdi ke zdi a hledá záchytný bod, tak se cítí i divák. Pozorujeme pocity hrdinů podobně jako v umělecké galerii, působí nepřirozeně, odcizeně a chladně. Ne vždy, ale často. Větší pozornost diváka zvládnou udržet především vedlejší postavy, jako Samantha (Kidman) a macecha (Paulson) či mentor Hobie (Jeffrey Wright).

Bohužel čím déle se na film díváme, tím méně nám na hlavním hrdinovi záleží. A to na něj koukáme opravdu dlouho: 149 minut. Je nám jedno, zda si vezme dívku, která miluje jiného, nebo tu, ke které ho to táhne už od onoho osudného dne. S postupujícím dějem s ním ale ztrácíme spojení víc a víc, nevíme, zda se soustředit na lásku, vinu z přežití, nebo onen slavný obraz. O čem chce Stehlík vlastně být, když se mu nedaří emoce ani ukazovat, ani vzbudit?

Snímek je na pohled krásný, všechna čest Rogeru Deakinsovi za kamerou, i ve většině případů skvělým hercům. Ale… Když je příběh roztáhnutý na spoustu let a s velkým počtem postav, to si pak musí dát tvůrci velký pozor, aby se do toho všeho dění nezamotali a aby film nebyl jen sledem událostí, ledabyle poslepovaných bez většího smyslu. Tady se to bohužel nepovedlo. A přitom mohlo jít o mistrovské dílo.
 

Štehlík… Můj milášššek…

„A babičko Nicole, proč máš tak velké zuby?“

Něco je tu opravdu strange…