Recenze Nenávist: Série děsivých výjevů postrádá hlubší kontext

Jestliže neustále vídáte strašidelné věci, pravděpodobně z toho brzy sami zešílíte.
 
 
Když už jednou spatřil světlo světa námět, který se osvědčil, je zapotřebí ho pořádně vytěžit, až z něj na úplném konci nezbyde absolutně nic. Tento film je toho ukázkovým příkladem. S původním scénářem přišel filmař Takashi Shimizu a posloužil jako základ hned pro několik snímků. Ať už jde o původní film s názvem Džuon (2000) a jeho pokračování, které ho katapultovaly mezi hvězdné tvůrce hororu, nebo o Nenávist (2002), nebo o americkou verzi se stejnojmenným názvem z roku 2004. Jenže nyní se na tomto počinu poprvé nepodílel přímo tento autor.

I když se mění herci, prostředí a způsob zpracování, zůstává pořád stejná kletba. Jestliže někdo zemře vinou násilí za přítomnosti obrovského hněvu, neodejde pokojně na ono místo. Zrodí se toto prokletí, které se usídlí na místě činu nebo si ho můžete dokonce přenést kamkoliv s sebou. Jakmile do takového domu vstoupíte, jednoduše už nic nebude jako dříve. To zaručuje dostatečné množství alternativních pokračování, což se dozajista hodí tvůrcům, kteří tento nekončící koncept neustále omílají.

Tentokrát se dozvídáme všechny souvislosti retrospektivně prostřednictvím pomyslného vypravování různých osob. Detektivka Muldoonová se dostává do záhadného domu, kde se stala vražda. Ačkoliv ji všichni varují, ať do toho příliš nezabředává, nedá si říct. Postupně se dozvídá děsuplné příběhy, které toto místo provází. Ty zahrnují současné obyvatele – manžele, kteří nechtějí být rozděleni ani nevyhnutelnou smrtí, jejich realitního makléře, bývalého detektiva v blázinci, a především původní majitele domu.

Jak je na první pohled patrné, některé motivy z předchozích snímků se zde bez ostychu opakují. Ať už je to kvůli nostalgickým vzpomínkám pro milovníky této série nebo z důvodu toho, že tvůrci prostě nedokázali přijít s něčím novým a neotřelým. Takže je možné lehce porovnávat, která verze je lepší. Ostatně celkovému srovnání s dřívějšími zpracováními se nemá šanci tento film vyhnout. Je strašidelnější malý japonský chlapeček nebo americká holčička?

Pověstných „lekaček“ je tu tolik, že byste se jich snad ani nedopočítali.Nevyřčené odpovědi na některé otázky přitáhnout divákovu pozornost, ale jejich neustálé hledání v často se opakujících skocích do minulosti po chvíli omrzí. Protože působí spíše jako záminka, jak ukázat co nejvíce hrůzostrašných scén pohromadě než jako plnohodnotný dovětek, který je nutně potřeba znát pro úplné pochopení. Ačkoliv psychika jednotlivých postav je rozhodně velmi ovlivňována neustále se objevujícími děsy, které nikdo jiný nevidí, děj postrádá nějaký hlubší psychologický rozměr. Jedna kletba jim totiž slouží po celou dobu jako dostatečný důvod pro zobrazování nechutných a nečekaných záběrů. A že jich je tu požehnaně. Pověstných „lekaček“ je tu tolik, že byste se jich snad ani nedopočítali.

Tvůrci si od tohoto filmu nejspíše slibovali, že úspěšně naváže na tuto tematickou sérii a oni na tom ještě vydělají. Nicméně opak je pravdou, z tohoto konceptu už nelze za žádnou cenu vytřískat více. Spíše to trochu působí, jako by snad dnešní scenáristé nedokázali přijít s jiným kvalitním hororovým námětem. Pokud jste tímto žánrem téměř nepolíbení, možná se budete ještě týden po zhlédnutí bát vlastního stínu. Ovšem jestliže jste v této oblasti ostříleným veteránem, nejspíše se uzívete nudou a předvídatelností.
 

Chudák, zase vidí nějaké bludy…

Tak takhle nejspíš taky dopadnu, pokud to nějak nezastavím.

Úplně běžné probuzení uprostřed noci, všechno je v pořádku.