Recenze Karel Svoboda: Šťastná léta jsou dárkem k nedožitým osmdesátinám

Na autora mnoha hudebních hitů zavzpomínali přátelé a kolegové. 
 
 
Karel Svoboda se třináct let po své smrti znovu dostává do popředí zájmu novinářů. Tentokrát díky jeho synovi Petrovi, který se věnuje filmařině, a rozhodl se uctít otcovu památku snímkem k nedožitým osmdesátinám. Dočkáme se archivních záběrů, ale nejen z televize, také ze soukromého života, a samozřejmě na něj zavzpomínají hvězdy české hudební scény, které se Svobodou spolupracovaly, což často přerostlo v dlouholeté přátelství. Nemilosrdný běh času nám připomenou zvláště věty Karla Gotta, jehož kariérní úspěchy byly se Svobodou obzvláště spojeny, ovšem film už sledují oba přátelé, doufejme, spolu odněkud ze shora.  

Asi největším pozitivem snímku je fakt, že jde prostě o nostalgickou retro jízdu, která vzpomíná na Svobodova nejplodnější léta, nebo lépe řečeno desetiletí, přičemž nám připomíná atmosféru doby za podkresu slavných hitů. Se vším všudy. Retro účesy, oblečení, mladičké tváře dnech ostřílených matadorů české populární hudby. Takřka neuvěřitelné historky, třeba jak se za totality vydali dva mladí Karlové do Rio de Janeira s melodickou písní v češtině, aby všem brazilským posluchačům vytřeli zrak, nebo spíše uši. Některé vzpomínky jsou úsměvné, jiné samozřejmě méně. Jak ale napovídá název, syn slavného skladatele chce naladit diváka především na pozitivní vlnu a ukázat to nejlepší, nejšťastnější a nejúsměvnější.  

Když o někom slavném (a navíc již po smrti) točí dokument jeho vlastní dítě, přináší to spoustu výhod, ale i problémů.Když o někom slavném (a navíc již po smrti) točí dokument jeho vlastní dítě, přináší to spoustu výhod, ale i problémů. Samozřejmě plusem je to, že rodinný příslušník má a měl informace z první ruky, onoho člověka skutečně zná, jinak než veřejnost. Na druhou stranu jeho pohled je také naivní a zkreslený, s určitou hořkostí spojenou s některými otcovými životními rozhodnutími. Tomu se lze ubránit jen velmi těžko a divák s tím musí počítat. Poslední roky jsou shrnuty v pár větách, na druhou stranu se alespoň nedočkáme nějakého praní špíny na veřejnosti. 

Archivní záběry jsou velkým pokladem snímku, a velké štěstí je, že Karel Svoboda na onu dobu velmi brzy pořídil kameru a vášnivě se jí věnoval. Slabou stránkou jsou schopnosti jeho syna vést rozhovory, ze kterých se pak stává zdvořilostní, rozpačité povídání, často směřované na maminku autora snímku. “O mrtvých jen dobře,” jak se říká, a tak by se dala shrnout nálada celého filmu. 

Dokument Svobodova syna nám chce ukázat skladatele jako normálního člověka, zbavit jej nálepky celebrity, která si zvolila dobrovolný odchod ze světa. A to se mu daří, ať už je to pozitivní náladou nebo ignorováním posledních let jeho života. Retro nostalgii občas střídá pocit, že jsme na návštěvě u někoho, kdo nám neodbytně ukazuje nekonečné domácí video, a vše komentuje superlativy. Ale nakonec, je to jeho dokument, tak si ho natočil po svém.
 

„Karle, povězte nám něco o Karlovi.“

„… a vy také, Karle!“

I dámy dostaly svůj prostor.