Recenze Díra: Dystopie o lidské solidaritě ukazuje, kam až člověka dožene hlad. Diváky uspokojí metaforami
Kam až člověka dožene hlad?
Nad tím se tentokrát zamyslel španělský režisér Galder Gaztelu-Urrutia. Výsledkem je mimořádně mrazivá dystopie, v níž nechybí nic, co bychom od uspokojivého sci-fi dramatu očekávali – neutichající napětí, tíseň a beznaděj. Díra je nadto ale především precizně promyšleným a zrealizovaným debutem, který pracuje s originálním nápadem. Nejděsivější však ve filmu není všechna špína, zoufalá brutalita nebo kanibalismus, ale fakt, že tento scénář není vůbec nereálný.
Někdo si možná hned na úvod vzpomene na Philipa Zimbarda a jeho experimenty s kořeny dobra a zla ve společnosti. I seňor Gaztelu-Urrutia totiž poukazuje na silný lidský pud „přežít“ a na sociální role, které ve společnosti jako jednotlivci zastáváme.
Pravidlo je jednoduché – kolik toho na vás zbude, záleží na tom, kolik toho sní ti nad vámi.Představte si, že se probudíte ve vertikálně členěné věznici, sdílíte svou celu s jedním dalším člověkem, uprostřed podlahy i stropu je obdélníková díra a na zdi číslo udávající v jakém patře se nacházíte. Přesně do téhle reality procitne Goreng (Ivan Massagué). Spolu s ním se postupně dozvídáme, jak celý mechanismus funguje. Každý den se dírou spouští platforma, na níž se nachází stůl s jídlem. Pravidlo je jednoduché – kolik toho na vás zbude, záleží na tom, kolik toho sní ti nad vámi.
Má to ještě jeden malý háček. Radost z toho, že se probudíte v patře 6 a ne třeba 266, netrvá dlouho. Každý měsíc se vaše pozice náhodně změní, takže když si měsíc debužírujete na jedničce jako králové, můžete být za 30 dní tam, kde pro vás nezůstane ani kostička. Jak moc člověka ovládne pud přežít a zůstane prostor pro solidaritu?
Otázka je to závažnější, než by si byli mnozí z nás ochotni veřejně přiznat. Oprostíme-li se od kastovního členění společnosti, které ať už otevřeně nebo explicitně na světě nadále přežívá, zůstává otázka, nakolik je člověk ve svém nitru ochoten pomoci bližnímu svému a podělit se.
Paradoxem totiž je, že, podle očekávání, kdyby ti nahoře nebyli žraví a nenechali se ovládnout strachem z hladovění, zbylo by dost pro všechny. Tento trik sice filmaři možná tak trochu okopírovali ze série Saw, ovšem na efektnosti to Díře neubírá.
Jinak gradující podívaná, která diváka snadno vtáhne, má ale své mezery. Největším handicapem jsou jednak přepálené scény, které především v druhé polovině filmu narušují mysteriózní atmosféru, a také nedostatečné vypointování. Co je naopak potřeba ocenit, je jednak velmi precizní metaforičnost příběhu, včetně takových detailů jako je odkaz na Dona Quijota, jehož beznadějný zápas s větrnými mlýny nápadně připomíná situaci, v níž se ocitá hlavní hrdina. Stejně jako slavná literární postava, ani Goreng se nechce se situací smířit a rozhodne se, že mechanismus naruší, aby měli všichni dostatek.
Přestože bez několika brutálních scén by se snímek klidně obešel a nestojí na nich, na což jako by tvůrci v jisté fázi práce zapomněli, je Díra filmem, který posouvá sci-fi laťku zase o něco výš. A myšlenky, které k divákům skrze plátno dostává, člověku nedají ani dlouho poté spát.
Věřte, že v takovém vězení byste se ocitnout nechtěli. To raději do Azkabanu.
Goreng je jako jeden z mála ochoten sníst jen tolik, kolik opravdu potřebuje a nepropadat panice.
Jak ale přimět ty nahoře i ty pod sebou, aby spolupracovali?
Díra / El hoyo
Přestože bez několika brutálních scén by se snímek klidně obešel a nestojí na nich, na což jako by tvůrci v jisté fázi práce zapomněli, je Díra filmem, který posouvá sci-fi laťku zase o něco výš. A myšlenky, které k divákům skrze plátno dostává, člověku nedají ani dlouho poté spát.
- Hodnocení