Režisér Tom Waller se rozpovídal o tom, jaké bylo natáčet film o záchraně Thajských chlapců z jeskyně

„Všechny scény, kde se objevují skutečné osobnosti, jsou z 90 % pravdivé.“
 
 
Všichni si tu událost ještě čerstvě pamatujeme, dvanáct chlapců, členů thajského fotbalového týmu, a jejich trenér, uvízli v zaplavené thajské jeskyni Tham Luang. Jejich záchranu, trvající skoro tři týdny, sledoval napjatě celý svět. Před pár dny vstoupil do kin snímek Jeskyně, který převypravuje tento příběh. Do Prahy ho přijel uvést režisér a scenárista Tom Waller. Ten nám vyprávěl o podmínkách natáčení i realizaci celého nápadu.

Červený koberec: Váš snímek, Jeskyně, je založený na skutečných událostech, které se odehrály před dvěma lety. Upřímně, když jsem o uvíznutí thajských chlapců poprvé četla, hned jsem si řekla, že o tom někdo určitě natočí film. Jak se vám tedy podařilo být první, kdo se zhostil tohoto tématu na velkém plátně? Určitě muselo existovat více zájemců o zfilmování této události.

Tom Waller: No, myslel jsem si, že někdo bude rychlejší než já. Když děláte film o skutečné události, tak na to musíte mít práva. A dostat práva na příběh kohokoliv, zvláště když jsou ti lidé ještě naživu, je opravdu složité. Netflix si třeba koupil práva na příběhy těch chlapců.

Červený koberec: Ano, o tom jsem slyšela.

Tom Waller: Kvůli tomu jsem nesměl vyprávět příběh z jejich pohledu chlapců, nesměl jsem použít nic, co se jich týkalo. Vše, co jsem mohl udělat, bylo, vzít veřejně dostupné informace. Ale abych byl upřímný, o příběh chlapců jsem stejně neměl zájem. Chtěl jsem spíše zobrazit neopěvované hrdiny, muže a ženy, kteří tam přicestovali a dobrovolně nabídli své služby a pomoc.

Červený koberec: A jak se tedy stalo, že jste byl první?

Tom Waller: Myslím si, že jedním z důvodů bylo, že mám vztah nejen k Thajsku, ale i k té samotné oblasti, protože moje matka je ze sousední provincie. Takže jsem znal tu lokaci i prostředí. A nejen to, byl jsem také v Irsku v době, kdy se začal příběh v médiích rozvíjet a v titulcích se objevil hrdinný irský potápěč Jim Warny. Tak jsem si řekl, že pokud je nějaký úhel příběhu, který bych mohl jednoduše zrealizovat, tak je to ten irský. Takže jsem Jima kontaktoval a sešli jsme se, a když mi to celé převyprávěl, věděl jsem, že teď ten film opravdu musím udělat! Takže si myslím, že jde jen o to, dostat se k tomu brzo.

Červený koberec: Někteří aktéři, jako třeba zmíněný Jim Warny, ztvárňují ve snímku sami sebe. Je to jistě unikátní myšlenka, díky níž je podívaná autentičtější. Odkud se ale vzal tento nápad? Proč jste zvolil tuto cestu?

Tom Waller: Inspiroval mě k tomu snímek Clinta Eastwooda Paříž 15:17, kde použil skutečné lidi, kteří zažili ten teroristický útok na vlak (o kterém film je). Líbilo se mi, jak promísil herce s opravdovými lidmi, bylo to něco jiného. A tak jsem se tak trochu rozhodl, že si ten nápad vypůjčím a propojím skutečné potápěče s herci. Diváci tak mohou hádat, co je realita, a co není, kdo je skutečná postava, a kdo ne. Například spousta komparzistů jsou skuteční lidé, kterých se ta událost týká. Nehledě na to, že je mnohem jednodušší říct jeskynnímu potápěči, aby si nasadil masku a ponořil se do jeskyně. Ale na druhou stranu to musí udělat několikrát, je potřeba více záběrů, na což zase potápěči nejsou zvyklí. Myslím, že Jim tehdy řekl, že dělat ten film bylo složitější, než ta samotná záchranná mise (smích).

Červený koberec: A bylo složité přesvědčit neherce, aby ve snímku ztvárnili sami sebe?

Tom Waller: Ne nebylo. Myslím, že Jim po naší diskusi tušil, že ho budu chtít mít ve filmu. Kde bych taky sehnal herce z Belgie, který má irský přízvuk a umí se potápět v jeskyních? Tak jsem si řekl, že Jima Warnyho nejlépe zahraje Jim Warny. Pak tu byl pán s vodními pumpami (pozn. Pooyai Tun). Zprvu jsem měl vybraného herce, který ho měl zahrát, přišel na plac, měl kostým, vypadal podobně, ale neměl jeho manýrismy. Po zkoušce jsem si nakonec řekl, že bude mnohem lepší, když bude hrát sám sebe. Bylo to celé takový experiment, nevěděl jsem, co bude fungovat, a co ne. Je to ale nezávislý film, takže jsme v tomhle měli trochu větší svobodu.

Červený koberec: Další prvek, který činí podívanou autentičtější, je prostředí jeskynního komplexu. Vy jste natáčeli i ve skutečné jeskyni, kde se ona záchranná mise odehrála, je to tak?

Tom Waller: Ano, je to tak.

Červený koberec: Jak se vám to podařilo? Jak to fungovalo?

Tom Waller: Zvenku je to ta skutečná jeskyně Tham Luang, ale uvnitř ne, to je jiný jeskynní komplex. Natáčet ve skutečné jeskyni nebylo možné, protože v té době byla stále zaplavená. Bylo také složité dostat povolení k tomu tam natáčet, protože thajské úřady nechtěly, abychom tam byli, odmítaly nám dát povolení. Ale loboval jsem u nich tři měsíce. K natočení všech našich venkovních scén nám nakonec dali jeden den od osmi do osmi, a ohraničili nás na třicet lidí v areálu, omezení bylo plno. Vlastně celý film jsme natočili s mnoha omezeními.

Červený koberec: Na začátku je tzv. disclaimer, že některé věci byly ve snímku pozměněny, kvůli dramatizaci. Zajímalo by mě tedy, kde je hranice mezi fakty a fikcí? Kolik z příběhu je skutečného a kolik je fiktivního?

Tom Waller: Všechny scény, kde se objevují skutečné osobnosti, jsou z 90 % pravdivé. Vše, kde se objevuje Pooyai, rýžoví plantážníci, nebo Jim Warny, je reálné. Věci, které jsem domyslel, jsou všechny ostatní postavy, které nám dodávají kontext. Kdybych totiž vyprávěl příběh pouze těch tří výše zmíněných, tak bych neměl žádný širší kontext té události, takže jsem musel mít takovou vycpávku pro zbytek hlavního příběhu.

Červený koberec: Na to navazuje moje další otázka. Ve filmu pro mě vyčnívala scéna s Pooyai Tunem, mužem, který chtěl na místo dopravit vodní pumpy, aby chlapcům pomohl. Nemohl se tam však dostat, kvůli tomu, že neměl patřičné papíry. Ta scéna byla opravdu k vzteku. Jaká byla realita? Skutečně to tam tak fungovalo? Brzdila byrokracie celý proces?

Tom Waller: Bylo to ještě horší.

Červený koberec: Opravdu?

Tom Waller: Já jsem byl ještě hodně mírný při zobrazení thajské vlády a byrokracie. Pooyai by vám sám řekl, že mu dali ještě víc zabrat. Ve filmu ukazujeme jen zlomek toho, jak to bylo, ve skutečnosti mu trvalo dny dostat se tam. Nerespektovali ho. Řekli mu, že tam nemá co pohledávat, a ať se vrátí, protože nemá to správné povolení. On ale přetrval a zůstal tam, protože věděl, že musí pomoct těm dětem, věděl, že by mohly utonout, když s tím něco neudělá.

Červený koberec: Na závěr by mě zajímalo, zda podle vás existují nějaké další události, jako záchrana thajských chlapců, které by si podle vás zasloužily zfilmovat?

Tom Waller: Jeden z hlavních důvodů, proč jsem udělal tento film, bylo to, že ta záchrana měla šťastný konec. Je to film o naději. Ale existuje mnoho neštěstí a incidentů, které bohužel nemají šťastný konec, a jsou rovnoměrně zajímavé. Takže, i když mě přitahují skutečné události, je pro mě složité převyprávět nějaký příběh, pokud je pochmurný a v závěru nebude diváky bavit.

(Foto: Film Europe)