Recenze: Mank je nekomerční sofistikovaná biografie, která vzdává hold starému Hollywoodu a silně počítá s divákovou znalostí zobrazených osob a okolností
Zkrátka nejde o film pro všechny.
Režisér David Fincher (Sedm, Klub rváčů, Zodiac) se ve spojení s Netflixem odhodlal natočit nevšední podívanou zaměřující se na muže, který stál za vznikem scénáře k, dnes již kultovnímu, snímku Občan Kane. Scénář, za který dostal svého jediného Oscara. To však Herman Mankiewicz, zvaný Mank, při vytváření svého textu nemohl tušit.
Sledujeme zde nejen Mankův tvůrčí proces při psaní, ale také, co ho vlastně vedlo k vytvoření předlohy k tomuto již legendárnímu filmu, a kde ležela jeho inspirace. Děj je rozdělen do dvou časových rovin, jedna se odehrává v „současnosti“, tedy roce 1940 a druhá je retrospektivou a mapuje Mankův profesionální život i vývoj Hollywoodu skrz třicátá léta, tedy část jeho zlaté éry.
Fincher a jeho zesnulý otec Jack Fincher, jenž napsal k Mankovi scénář, toto významné období zachycují tak věrohodně, až máme dokonce pocit, jako bychom sledovali dílo vytvořené v té době. Mank uctivá tento klasický Hollywood a jeho filmy po mnoha stránkách. Zejména pak svým provedením. Nejde jen o to, že je natočen černobíle, to spíš lépe nastiňuje tehdejší atmosféru a pomáhá soustředit se více na děj bez rozptylování barvami (což se hodí, protože příběh je poměrně komplikovaný a vyžaduje neustálou pozornost). Jde tu spíše o použité techniky, jako práci se světlem a stíny, nebo přechody z jednotlivých scén na další, kde se autoři očividně nechali inspirovat právě Občanem Kanem, což dává smysl. Scény zpravidla končí ztlumením světla a následným vyblednutím.
Zajímavé jsou i textové poznámky o časovém posunu v ději. Podobné bychom našli právě v psané podobě scénáře či divadelní hry. K tomu se přidává i silná kamera Erika Messerschmidta, který se ve svém filmovém debutu snaží o nevšední záběry. Messerschmidt se zaměřuje na jednotlivé postavy a detaily, které pak prolíná s celky. Po této technické stránce Fincher jednoduše předvádí vrcholně odvedenou práci, s kterou bezesporu může aspirovat na Oscary.
Celou autentickou atmosféru velmi podporují herci a jejich přednesy.Celou autentickou atmosféru pak také velmi podporují herci a jejich přednesy, kterými věrně napodobují mluvu právě ze 30. a 40. let. Hlavní hvězdou je zde Gary Oldman (Nejtemnější hodina), který hraje s neuvěřitelnou, sobě vlastní, lehkostí. Podává velmi silný a výrazný výkon a zase jednou se do své role doslova převtěluje. Na vrub mu však akorát je, že s reálným Mankem si vizuálně není moc podobný a věkově je také o pár dekád dále. Jenže to mu promineme, neboť jeho přednes zkrátka upoutá a Oldman vytváří sám svojí vlastní postavu, svou verzi Manka, která působí velmi skutečně.
Nezaostávají však ani ostatní herci. Za zmínku jistě stojí Charles Dance (Hra o trůny) jako mediální magnát William Randolph Hearst, jenž se údajně stal předlohou k filmovému Kanovi. Dance je coby Hearst velmi dominantní a autoritativní a veškeré své scény si ihned osvojuje. Jeden ze svých nejlepších výkonů pak podává i Amanda Seyfried (Bídníci) jako Hearstova ženuška a ctižádostivá herečka. Seyfried je ve své roli téměř k nepoznání, a její přednes i řeč těla jsou velmi výrazné a podané s lehkostí.
S herci se úzce vážou i postavy, které zde ztvárňují. A ty jsou zde nesmírně důležité. Objevuje se zde totiž velké množství známých historických jmen, jež tvůrci sypou z rukávu jedno za druhým a očekávají od diváka, že je bude okamžitě znát. Jména jako Louis B. Mayer, William Randolph Hearst, Upton Sinclair, David O. Selznick apod., jsou pro běžného člověka téměř neznámá, a přitom se jedná o historicky významné osobnosti filmového i mediálního průmyslu. Snímek je tedy v tomto velmi vyhraněný a je znát, že byl tvořen spíše pro specifické publikum, a ne každý si ho užije.
Mank je zkrátka dílo, které ocení především milovníci a znalci starého Hollywoodu, kterému Fincher a spol. vzdávají hold. Nejde v žádném případě o klasický komerční Hollywoodský film, což je znát především z jeho provedení. Ale i téma a zasazení do první poloviny minulého století je poměrně neobvyklé. Je to zajímavé, neboť Mankiewicz by sám o sobě ani nikdy nebyl tak pozoruhodnou postavou, nebýt Orsona Wellese a Občana Kana, který ho přivedl do popředí. Jeho práce před Kanem totiž není nijak obdivuhodná. Ale k velké změně může stačit i jen jeden film, což se právě Fincher snaží ukázat. A ten správný šmrnc tomu pak dodává Gary Oldman, který tuto všednost své postavy podtrhuje svým velmi silným výkonem. Netflix jednoduše zase jednou trefil do černého.
Tak jo, můžete jí podpálit.
Lannisterové posílají své pozdravy.
Takže kluci, chyťte mě za ruce, ať se tu neztratíte.
Mank
Mank je zkrátka dílo, které ocení především milovníci a znalci starého Hollywoodu, kterému Fincher a spol. vzdávají hold. Nejde v žádném případě o klasický komerční Hollywoodský film, což je znát především z jeho provedení. Ale i téma a zasazení do první poloviny minulého století je poměrně neobvyklé. Je to zajímavé, neboť Mankiewicz by sám o sobě ani nikdy nebyl tak pozoruhodnou postavou, nebýt Orsona Wellese a Občana Kana, který ho přivedl do popředí. Jeho práce před Kanem totiž není nijak obdivuhodná. Ale k velké změně může stačit i jen jeden film, což se právě Fincher snaží ukázat. A ten správný šmrnc tomu pak dodává Gary Oldman, který tuto všednost své postavy podtrhuje svým velmi silným výkonem. Netflix jednoduše zase jednou trefil do černého.
- Hodnocení