Recenze Ještě máme čas: Mortensenův debut nabízí silný a upřímný příběh ze života

Jak překonat staré křivdy a odpouštět.

Přesně to je motto dramatu Ještě máme čas. Zde se americko-dánský herec Viggo Mortensen, který se nejvíce proslavil ve snímcích filmové série Pán prstenů, se poprvé představuje v roli režiséra a scénáristy. A poměrně mu to v těchto úlohách sluší a jde. Mortensen zde dokazuje, že má pro film cit a nabízí divákům citlivou a upřímnou podívanou, která zcela jistě upoutá. A i když nejde o nic přehnaně objevné, tak na debut jde o velmi povedený počin.

Do jádra příběhu staví Mortensen vztah odcizeného otce a syna. Liberální John žije v prosluněné Kalifornii a svým tvrdým homofobním a provinčně založeným otcem nemá téměř žádný vztah. Když se však u jeho otce začnou projevovat příznaky stařecké demence, pocítí John povinnost překonat veškeré křivdy minulosti a pomoci mu. Jenže odpouštět není tak jednoduché, jak se může zdát a některé staré a bolestivé rány jsou tak, s opětovným příchodem Johnova otce do jeho života, znovu otevřeny.

Tyto současné momenty jsou pak prolnuty vzpomínkami na dětství a dospívaní, které dokumentují, jak se tento ústřední vztah v průběhu času měnil. Především zde pak Mortensen údajně hojně čerpá ze svého vlastního dětství, kdy některé scény jsou skutečně pravdivé (jako třeba jedna s hadem apod.). Mortensen si však vypůjčuje elementy ze svého života i v jiných částech filmu, především pak v tomto ohledu, že oba jeho rodiče trpěli stařeckou demencí, stejně jako jeho filmový otec. To vše je pak divákovi zprostředkováno jemně a citlivě skrz příjemně plynoucí příběh.

Ten je poměrně poutavý sám o sobě, a i když se občas trochu vleče (zejména pak ke konci, kdy to skoro působí jako by se Mortensen inspiroval třetím dílem Pána prstenů a jeho nekonečnými konci), tak většinu času drží pozornost. A to se mu daří i díky tomu, že nejde jen o ryze seriózní drama, ale najde se tu i spousta něžného a nenuceného humoru, který k daným situacím zkrátka sedí. Netlačí příliš na pilu a humor neznehodnocuje celkovou myšlenku snímku a její podání, naopak vše skvěle a autenticky doplňuje a scény působí více přirozeně a organicky. A to především ty s rodinou, kterou zobrazuje Mortensen syrově a bez přikrášlování. V paměti utkví především scéna společného nedělního obědu na zahradě.

Henriksen podává výrazný a kvalitní výkon plný emocí a vrstev, které postupně odkrývá.Za to vděčí snímek i velmi silnému hereckému obsazení, kterému vévodí dánský velikán Lance Henriksen v roli Willise, Johnova otce. Henriksen podává výrazný a kvalitní výkon plný emocí a vrstev, které postupně odkrývá. Jeho přednes je navíc tak přirozený, a působí, že své repliky přednáší s jistou lehkostí. Do své postavy se vtěluje a přináší tak komplexní výkon, který si budou diváci ještě dlouho pamatovat. Jeho mladší verzi pak o něco umírněněji představuje Sverrir Gudnason, který jako by z oka vypadl Mortensenovi. Gudnason odvádí taktéž velmi dobrou a úctyhodnou práci. Jeho přednes je však o něco subtilnější, ale i tak dost zapamatovatelný. Jedné z hlavních rolí se pak ujal i zmiňovaný Mortensen, který se zde objevuje jako John. Mortensen předvádí již standardně kvalitní výkon na úrovni. Svou postavu téměř dokonale ztělesňuje až do nejmenších tiků. Obdivuhodnou scénu je například ta, když se John snaží odolat nemístným a hrubým poznámkám Willise a nerozhádat se s ním a v jedné chvíli mu po tváři proběhne téměř neznatelný malý tik. Právě to je síla Mortensenova výkonu.

Za zmínku pak v neposlední řadě stojí i hudební doprovod, který si pro svůj film složil také Mortensen. A i zde odvádí dobrou práci a nelze mu mnoho vytýkat. Soundtrack dobře podchycuje a vykresluje celkovou náladu příběhu.

Ještě máme čas je milou a upřímnou podívanou, která zcela jistě neurazí. Mortensen se zde představuje jako schopný filmař, který umí poutavě a něžně odvyprávět hluboký příběh inspirovaný částečně skutečností. Do toho všeho pak podává výrazný výkon a je skvělou oporou Henriksenovi, jehož přednes je tím nejsilnějším, co snímek dokáže nabídnout. Právě díky Henriksenově autenticitě a syrovosti příběhu se v tomto vyprávění najde nejeden divák.

Tati a můžu teď střílet já?

Pojď, dáme si závod, kdo bude dřív doma!

A k večeři si nalijeme šálek čistého vína…

75%

Ještě máme čas / Falling

Ještě máme čas je milou a upřímnou podívanou, která zcela jistě neurazí. Mortensen se zde představuje jako schopný filmař, který umí poutavě a něžně odvyprávět hluboký příběh inspirovaný částečně skutečností. Do toho všeho pak podává výrazný výkon a je skvělou oporou Henriksenovi, jehož přednes je tím nejsilnějším, co snímek dokáže nabídnout. Právě díky Henriksenově autenticitě a syrovosti příběhu se v tomto vyprávění najde nejeden divák.

• Hodnocení