Recenze Ztraceni v ráji: Historicky první švýcarsko-česká koprodukce neurazí, představuje však spíše příslib do budoucna

Jak podle vás vypadá svoboda?

Debut režisérky Fiony Ziegler se částečně inspiruje jejím vlastním životem. Teprve jako druhá Švýcarka v historii vystudovala pražskou FAMU. Zná tudíž dobře rozdíly mezi svou rodnou zemí a Českem. Právě na ně se ve filmu totiž snaží také poukazovat. Zvláštností je, že se jedná o úplně první snímek ve švýcarsko-české koprodukci.

Nekonvenční Evžen se ve třiceti rozhodne splnit si svůj sen – odstěhuje se ze Švýcarska, otevře si v Praze hudební klub a naváže vztah s krásnou kurátorkou Annou. Po nešťastné nehodě se musí vrátit zpět ke své rodině. Jeho otec v roce 1968 emigroval z Česka do Švýcarska, založil zde rodinu a založil soukromou zubařskou ordinaci. Zakládá si především na dobré pověsti rodiny a dávná minulost pro něj nic neznamená. Evžen je černou ovcí rodiny a vypadá to, že na co sáhne, to se bortí. Navíc zde musí urovnat řadu nesrovnalostí, které způsobil svým nečestným jednáním…

V první řadě je potřeba zmínit, že se povedl výběr obsazení. Ačkoliv postava herce Dominiqua Janna nejspíš udělala v životě mnoho chyb, vlastně nám je něčím sympatická. Možná onou přímostí a spontánností s jakou si užívá svou existenci. A zkombinovat při hraní pozitivně smýšlejícího průšviháře není zase tak jednoduché.

Zvláštní chemie mezi ním a herečkou Hanou Vagnerovou je nepopiratelná. Jazykovou bariéru ani nemuseli příliš hrát, ale souznění mezi lidmi může proběhnout i beze slov. Herec Ivan Pokorný se zase dokázal přesvědčivě převtělit do role dominantního otce. Sám má navíc také zkušenost s emigrací, což mu bezpochyby pomohlo při hereckém výkonu.

Jedním z hlavních motivů příběhu je svoboda. Protagonista se pokouší najít si svou vlastní cestu a odpoutat se od očekávání rodiny (a to není nikdy úplně snadné). Tento aspekt je ještě podpořen přítomností hudebníka Vratislava Brabence z legendární kapely The Plastic People of the Universe, která v době normalizace patřila mezi hlavní představitele českého undergroundu a stala se právě jakýmsi symbolem svobody. Když v závěru ústřední pár vyleze na betonové dílo u Barrandovského mostu, je to přímo demonstrace této volnosti.

Také se rozebírá téma emigrace – konkrétně tedy to, jak těžké je snažit se včlenit do úplně jiné kultury a potlačit vlastní původ. Tvůrkyně tímto způsobem navíc ukazuje pro českého diváka poměrně absurdní situace, které skutečně sama zažila. Například když si někteří Švýcaři myslí, že se u nás používá ruština. Nebo přemýšlí, ve které zemi se nachází Praha.

Přidanou hodnotou je neobvyklé prostředí švýcarského Bernu.Přidanou hodnotou je neobvyklé prostředí švýcarského Bernu, ve kterém se odehrává druhá půlka děje. Záběry na neorenesanční budovy s gotickou hodinovou věží jsou dechberoucí. Průzračně modrá řeka, v níž se hrdinové koupou, působí na diváka jako pohlazení po duši. 

Film Ztraceni v ráji otevírá několik námětů. Témata emigrace a svobody ale kvůli krátké stopáži nemá šanci dostatečně rozvinout. V důsledku toho také děj uhání neúprosně dopředu, nicméně to může působit zkratkovitě a konec tak nějak nedokončeně, což je škoda. Přestože jsou hlavní hrdinové poměrně sympatičtí, divákovi neutkne v hlavě ani jeden jejich výraznější dialog. Obecně snímek zaujme spíše atmosférou v konkrétním okamžiku, která je vyjádřena výrazy herců, záběry kamery, okolním prostředím a mnohdy také nápadnou hudbou ve stylu amerického písničkáře Toma Waitse. Jedná se o solidní průměr, který neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne. Dává však tušit, že filmařka Fiona Ziegler by v budoucnu mohla přijít s ještě zajímavějšími díly.

 Není nad to mít vítr ve vlasech a slunce v duši.

 Pamatujete si na KITTa ze seriálu Knight Rider?

 Druhý den po flámu bývá krušný…

60%

Ztraceni v ráji / Lost in Paradise

Film Ztraceni v ráji otevírá několik námětů. Témata emigrace a svobody ale kvůli krátké stopáži nemá šanci dostatečně rozvinout. V důsledku toho také děj uhání neúprosně dopředu, nicméně to může působit zkratkovitě a konec tak nějak nedokončeně, což je škoda. Přestože jsou hlavní hrdinové poměrně sympatičtí, divákovi neutkne v hlavě ani jeden jejich výraznější dialog. Obecně snímek zaujme spíše atmosférou v konkrétním okamžiku, která je vyjádřena výrazy herců, záběry kamery, okolním prostředím a mnohdy také nápadnou hudbou ve stylu amerického písničkáře Toma Waitse. Jedná se o solidní průměr, který neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne. Dává však tušit, že filmařka Fiona Ziegler by v budoucnu mohla přijít s ještě zajímavějšími díly.

• Hodnocení