Recenze Tři přání pro Popelku: Norský remake slavné české pohádky dělá pochybná rozhodnutí a nepřináší nic objevného

Tři žaludy pro Popelku a jeden stejnopohlavní polibek.

Už jste si někdy položili otázku, jak by to asi vypadalo, kdyby severští filmaři vytvořili svou vlastní verzi naší klasické pohádky o Popelce? Přesně na toto odpovídá nový snímek režisérky Cecilie A. Mosli. Tři přání pro Popelku jsou totiž norským převyprávěním tuzemského originálu, které je po mnoha stránkách velmi doslovné. Je jasné, že tvůrci, v čele s Mosli a čtyřmi scenáristy (při takovém počtu už tušíte, že zaručeně půjde o veledílo), chtěli vzdát hold zmiňovanému vyprávění původně z pera Boženy Němcové, trochu kreativity by zde však neuškodilo.

V některých ohledech však přeci jen norská Popelka inovativní je, zda to ale činí správně, to už je věc jiná.V některých ohledech však přeci jen norská Popelka inovativní je, zda to ale činí správně, to už je věc jiná. Za prvé se zde sluší zmínit vysoce diskutovaný stejnopohlavní pár a jejich polibek, u kterého už vypadalo, že ve verzi pro českou distribuce nebude, nakonec tam však (spoiler) je. A ono je to celkem jedno, ničemu to neuškodí, zdá se však, že je tam tato dějová linka přidána trochu na sílu a jen z důvodu jakési korektnosti, což je trochu škoda. Tři přání pro Popelku však vybočují i v jiných směrech, Mosli a spol. se totiž také z nějakého důvodu rozhodli změnit vizáž titulních oříšků, kdy tentokráte místo nich dostane hlavní hrdinka žaludy. Ono to sice nevadí, ale záměr úplně není jasný (jsou snad v Norsku žaludy častější než lískové oříšky?).

A scénář, za kterým stojí zmiňovaný čtyřčlenný tým je plný takovýchto pochybných rozhodnutí. Samotná dějová linie s Macechou a Dorkou, které si tentokráte přivolají na pomoc stylistu (jak neotřelé) je taková prazvláštní. Nehledě pak na jejich plynotvornou dietu sestávající z jedení čočky a hrachu, která má očekávanou prdící dohru, která kompletně podkopává kouzlo originální pohádky a působí jako takové facka celému příběhu. Proč měli tvůrci nutkání přidat do Popelčina příběhu levný záchodový humor, opravdu není jasné.

Na druhou stranu je však v souvislosti s Dorkou a Macechou potřeba vyzdvihnout změny v jejich Na druhou stranu je však v souvislosti s Dorkou a Macechou potřeba vyzdvihnout změny v jejich osobnostech, které jsou vlastně k lepšímu. Dorka je zde mnohem sympatičtější a dochází i k jakémusi vykoupení její postavy, neboť je v zásadě představena jako oběť své matky. A ta je tu také jiná, mnohem více zlá a děsivější, nehledě na změnu její fyzické podoby, která se blíží mnohem více té Disneyovské Maceše (tzn. Lady Tremaine). Tato vizuální změna je trochu zvláštní a díky ní působí Tři přání pro Popelku jako takový mišmaš mezi tuzemskými Třemi oříšky a Popelkou Walta Disneyho.

Když však pomineme tuto příběhovou nesrovnalost, tak zmíněné vizuální pojetí Macechy je velmi působivé. Obecně, ona celková vizuální stránka je povedená a patří mezi jedny z mála věcí, které jsou zde lepší než v originále. Nelze se zde však ničemu divit, vzhledem k tomu, že Vorlíčkova Popelka vznikla před téměř padesáti lety. Zde veškeré tyto efekty stojí za pochvalu, včetně pojetí toho, jak Popelka obdrží jednotlivé dary z oříšků (pardon: žaludů) a její přeměna v princeznu, která je opravdu povedená.

Z této stránky stojí za vyzdvižení i kostýmy a celková výprava. Jednotlivé oděvy i šaty jsou opravdu působivé a nejsou zdaleka tak kýčovité, jako ony sedmdesátkové ze Třech oříšků. V tomto ohledu se tvůrcům skutečně podařil jistý upgrade.

Bohužel to samé se moc nedá říct o samotném obsazení. To sice není nějak výrazně špatné, ale také příliš neoslní. Astrid S jako titulní hrdinka podává kvalitní výkon a dobře na sobě nese celkový děj, ale zkrátka postrádá jakýsi šarm a nevinnost Šafránkové. Na druhou stranu je ale skvělá Ellen Dorrit Petersen coby Macecha, která je dokonale ztvárňuje tuto děsivou a odpornou postavu. Zdaleka nejslabším článkem je však princ v podání Cengize Ala, který nemá moc charismatu a ničím přehnaně nezaujme.

Podobně by se pak dal popsat i hudební doprovod. Ač Gaute Storaas představuje pěkný soundtrack, tak stejně stále čekáme, až zazní Svobodova ikonická znělka, která je zkrátka nedílnou součástí původního snímku. A tady zkrátka chybí. Tedy, ne že by byl hudební doprovod špatný, ba naopak, Storaas složil příjemné skladby, které dobře dotvářejí atmosféru, ale pro znalého diváka tam zkrátka moc nesedí.

Dohromady jsou Tři přání pro Popelku zvláštním pokusem o převyprávění už legendární tuzemské pohádky. Norové se sice našemu originálu snaží vzdát jakýsi hold, ale ničím příliš neoslní. Celé to pak podkopávají některá pochybná rozhodnutí, které se tvůrci rozhodli udělat (jako třeba tři žaludy, nebo prdící Dora). Oslní zde však především působivé skandinávské prostředí. Jinak však tato adaptace, sloužící jako představní české klasiky světu, opravdu nebyla potřebná.

Hlavně se usmívej a mávej!

Neztratil někdo střevíček?

Nedáme koulovačku?

50%

Tři přání pro Popelku / Tre nøtter til Askepott

Dohromady jsou Tři přání pro Popelku zvláštním pokusem o převyprávění už legendární tuzemské pohádky. Norové se sice našemu originálu snaží vzdát jakýsi hold, ale ničím příliš neoslní. Celé to pak podkopávají některá pochybná rozhodnutí, které se tvůrci rozhodli udělat (jako třeba tři žaludy, nebo prdící Dora). Oslní zde však především působivé skandinávské prostředí. Jinak však tato adaptace, sloužící jako představní české klasiky světu, opravdu nebyla potřebná.

• Hodnocení