Recenze: Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun je typicky Wes-Andersonovská a zavděčí se především jeho fanouškům

Neobvyklý pohled na jeden místní plátek.

Když ve fiktivním francouzském městečku Ennui-sur-Blasé náhle umírá šéfredaktor a majitel plátku Francouzská depeše, je na pokyn jeho přání v závěti vydáno poslední číslo novin obsahující cestovatelského průvodce, tři feature články a nekrolog. A přesně tyto smyšlené články převypravuje svébytný snímek Francouzské depeše Liberty, Kansas Evening Sun, pod nímž se podepsal režisér a scenárista Wes Anderson.

Ten jako vždy přináší kouzelnou a podivnou podívanou, kterou pořádně ocení jen jeho fanoušci. Wes-Andersenovské filmy mají zkrátka něco do sebe, ale jsou tvořeny pro silně specifické publikum. A Francouzská depeše v tomto není výjimkou, naopak autorův rukopis je na ní výrazně znát.

Wes Anderson ve Francouzské depeši představuje sbírku barvitých a neobvyklých postav i příběhů, kterých se ujímá klasicky po svém.Wes Anderson totiž ve Francouzské depeši představuje sbírku barvitých a neobvyklých postav i příběhů, kterých se ujímá klasicky po svém. Celé vyprávění je rozkouskované a povídkově pojaté, vše navzájem pojí pouze ony titulní noviny, na jejichž články jednotlivé části snímku odkazují. Je také pravda, že z naratologického hlediska je většina děje pojata novinářským stylem, což dodává celé podívanou jakousi autentičnost. Novináři a znalci novin toto ocení především. Vždyť už ze samotné synopse je znát, že zde půjde o jakýsi milostný dopis žurnalistice a novinovému průmyslu. Anderson se sám nechal slyšet, že některé postavy jsou inspirovány skutečnými žurnalisty z magazínu The New Yorker na nějž svým stylem a vizáží filmová Francouzská depeše silně odkazuje.

Pozastavme se však ještě na chvíli u oné vizáže, neboť ta je pro snímek nesmírně důležitá. Vizuální stránka je přísně Wes-Andersonovská. Výjevy, jako z vlastního paralelního světa stylem přesně zapadají do většiny předchozích děl tohoto excentrického a svérázného režiséra. Jednotlivé obrazy a způsob zobrazení celého příběhu je nejen hravý, ale je integrální součástí celé podívané, která by bez něj vůbec nefungovala. Nehledě pak na nejrůznější stylistické prvky, jako jsou přechody z barevného na černobílý film, změna poměrů stra obrazovky, barevně sedmdesátkový/osmdesátkový styl (oblečení, rekvizit atd.) či občasná animace, to vše vytváří komplexní zážitek útočící na všechny smysl.

Francouzská depeše je zkrátka silně vizuální dílo, a tak musí divák vnímat i sebemenší detaily a nejrůznější nápisy a texty, které se na plátně objeví. Důležité je zde zkrátka vše, Andersonův důraz na sebemenší podrobnosti je nepřehlédnutelný. I díky tomu je znát, že si na tom celém dal velmi záležet a vytvořil po všech stránkách filmařsky kvalitně zpracované dílo.

K dokonalosti však má daleko, nebuďte na omylu. V první řadě zde může být jistým problémem určitá nejednotnost, kdo však má povídková vyprávění rád, nebude zklamán. Větším negativem je celková unylost a statičnost děje. I když jsou jednotlivé příběhy sebevíc zajímavé, tak se zkrátka občas příliš vlečou a dlouho trvá, než se v nich začne něco dít. Dalo by se říct, že Anderson v tom tak odráží způsob, jakým jsou jednotlivé články psány (editor jim pak některé tyto nesrovnalosti po jejich odvyprávění/přečtení vytýká, což je vlastně velmi důvtipné), ale je také fakt, že díky tomu nedrží vždy stoprocentně divákovu pozornost, což je škoda. Na druhou stranu je ale také znát, že tato statičnost a určitá melancholie k celkové náladě snímku tak nějak zkrátka sedí.

K té pasuje i, pro Andersenova díla už typicky, hvězdně zdobený ansámbl. Objevuje se zde opravdu spousta hollywoodských es, na jejichž herecký koncert se baví dívat. Za zmínku pak stojí především Adrien Brody coby extravagantní sběratel umění. Brody své roli dodává určitou dávku osobitosti a charismatu, díky čemuž patří mezi jednu z nejvýraznějších postav. Tam se řadí i nespoutaný Benicio del Toro, který je díky svému neotřelému výkonu též dobře zapamatovatelný. Charakterní je i Jeffrey Wright, jenž zde dokazuje, jak podceňovaný hercem ve skutečnosti je. A v neposlední řadě zaujme také Timothée Chalamet v roli mladého odbojáře vedoucího studentské povstání. Skvělý je však i zbytek obsazení, kam patří např. Bill Murray, Tilda Swinton, Elisabeth Moss, Léa Seydoux, Frances McDormand, Owen Wilson, Liev Schreiber, Edward Norton, Willem Dafoe či třeba Saoirse Ronan ve velmi malé, ale výrazné roli. Nakonec překvapí i humorně využitý Christoph Waltz v úplně vedlejší úloze, divák od něj očekává něco více, ale on tam prostě jen tak je, a v tom tkví ta krása.

Celý zážitek pak doplňuje příhodně vybraný soundtrack, který podtrhává její atmosféru. Za hudebním doprovodem zde stojí Alexandre Desplat, který má na svědomí snímky jako Malé ženy, Kursk nebo Psí ostrov. Zde nabízí výstřední skladby, které přesně pasují k obdobně výrazným vizuálům. Tato audiovizuální souhra uceluje dojem ze snímku.

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening, jak zní úplný název nejnovějšího filmu Wese Andersona, je, jak už to u něj platí vždy, zajímavou podívanou. Nabízí hutný a rozkouskovaný děj, ve kterém se představuje několik oddělených příběhů, z nichž některé jsou lepší, jiné zase trochu slabší. Nejvíce vytrhává od pozornosti unylá stopáž. Pro někoho můžou být příliš i občasné bizarnosti (jako např. nečekané přechody z černobílé na barevnou či vsunutá krátká animace), které však už k Andersonovi tak nějak patří, a buď je milujete, nebo nechápete. Jeho poslední dílo tak v zásadě není ničím výrazně výjimečným, ale ani nezklame, dostaneme od něj zkrátka to, co bychom od Andersona čekali.

Tak, kdo půjde na tu tiskovku?

Haló? Někdo nám vypnul barvu.

Vidím světlo na konci tunelu!

75%

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun / The French Dispatch of the Liberty, Kansas Evening Sun

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening, jak zní úplný název nejnovějšího filmu Wese Andersona, je, jak už to u něj platí vždy, zajímavou podívanou. Nabízí hutný a rozkouskovaný děj, ve kterém se představuje několik oddělených příběhů, z nichž některé jsou lepší, jiné zase trochu slabší. Nejvíce vytrhává od pozornosti unylá stopáž. Pro někoho můžou být příliš i občasné bizarnosti (jako např. nečekané přechody z černobílé na barevnou či vsunutá krátká animace), které však už k Andersonovi tak nějak patří, a buď je milujete, nebo nechápete. Jeho poslední dílo tak v zásadě není ničím výrazně výjimečným, ale ani nezklame, dostaneme od něj zkrátka to, co bychom od Andersona čekali.

• Hodnocení