Recenze Bod varu: Přehled toho nejhoršího, co můžete v gastronomické praxi zažít. Jedinečné drama z kuchařského prostředí hraničí s dokumentem
Všechno špatně, úplně všechno.
V kuchyni je třeba občas upustit páru. A to nejen nad kotlem, ale i jako filtr těch nejhorších emocí, které si člověk v sobě dokáže vytvořit. Tuhle zkušenost potvrdí téměř každý člověk, který si brigádou či prací v gastronomii i na krátkou chvíli prošli (tak jako autor textu). Naprosto výjimečně pak jeden z nejstresovějších oborů představuje Bod varu Philipa Barantiniho, který drastickým způsobem večer v restauraci převrací do téměř dokumentárního náhledu do toho nejhoršího, co kuchařská praxe poskytuje.
Jen jeden večer stačí režisérovi ke sledování úpadku vyhlášené restaurace šéfkuchaře Andyho, kterému se před začátkem hektické předvánoční služby hroutí i osobní život. Po příchodu do restaurace musí řešit problémy s hygienickou kontrolou, nezodpovědnými zaměstnanci i chybějícími surovinami. Jako třešnička na dortu se na večeři dostaví i Andyho mentor s uznávanou kritičkou, od kterého si Andy vzal i jiné věci než pouze zkušenosti. Rodina, nevyřešená minulost, nespokojení zaměstnanci i kupící se problémy v průběhu večera…jakým způsobem se k nim šéfkuchař postaví?
Jak bylo již zmíněno v úvodu recenze, smyšlený Andyho příběh nabírá na síle tam, kde se s ním mohou ztotožnit účastníci gastronomické pracovní sféry. A co víc, režisér Barantini se navíc inspiroval svými osobními zážitky, které do filmu konkrétními způsoby zobrazil.
Na scéně se stále něco děje, a i když se nedá hovořit vyloženě o akci před kamerou, ztráta pozornosti je při krátké stopáži a intenzitě děje naprosto vyloučena.A Bod varu z pohledu plátno-divák funguje díky autorské rovině nadmíru dobře. Barantini úderně podkopává nejen Andymu, ale i ostatním zaměstnancům restaurace nohy dalšími a dalšími problémy ve zběsilém tempu, které nenechá nikoho vydechnout ani na pár vteřin. Na scéně se stále něco děje, a i když se nedá hovořit vyloženě o akci před kamerou, ztráta pozornosti je při krátké stopáži a intenzitě děje naprosto vyloučena.
Kamera je zde zásadním prvkem, který snímek dělá jedinečným. Struktura je držena pouze jedním záběrem, rekvizity doplňující film v průběhu děje jsou na scéně chytře poschovávané a kameraman Matthew Lewis rozjíždí fenomenální jízdu mezi kuchařskými linkami, bary a prostory restaurace, na kterou se dívá až s přílišným obdivem. V některých scénách Lewisovi prostor viditelně nestačí, a na nešikovných úhlech záběrů se to znatelně podepisuje. Za fungování jako celek se ale kameraman bezpochyby může ucházet o některé budoucí filmové ceny.
Herecké představení před kamerou je pak čistá radost z pohledu všech zúčastněných. Originální prvek Barantini předává i do obsazení – prakticky každá z vedlejších postav si „ukradne“ určitou scénu pro sebe a povětšinou neznámá jména tak prokazují svůj viditelný talent. Scénář s jejich vývojem hraje atypickou roli, ve kterých během minutových, vystavěných konfliktů kritizuje aspekty a problémy současné britské společnosti. Charaktery tak na place konfrontuje rasismem, ponižováním i sexistickými poznámkami – tedy vším, co se objevuje nejen ve společnosti, ale často bez mrknutí oka právě v gastropraxi. V hlavní roli exceluje Stephen Graham (Greyhound, Impérium: Mafie v Atlantic City), který vede Andyho postavu přes všechna úskalí až do fatálního konce, který film přetváří do podoby závažné tragikomedie.
Bod varu má své nedostatky, občasné nepřesnosti v ději a možná až moc potlačenou linku Andyho osobního života. Samostatně ale stojí jako jedinečný náhled do světa gastronomie, který dokáže i za necelých 90 minut servat z pracovníků sílu, vůli k životu i morálku dohromady. Barantiniho druhé dílo až téměř dokumentárním pojetím může kromě solidního diváckého zážitku posloužit také jako záminka k zajištění lepších podmínek pracovníků v této praxi, kteří ze sebe neradi, ale bez jiné možnosti často vypouští duše.
Rutinní přípravy, nic náročného
Přidáme špetku ventilace vzteku
A na závěr trochu kritiky a pomluv
Bod varu / Boiling Point
Bod varu má své nedostatky, občasné nepřesnosti v ději a možná až moc potlačenou linku Andyho osobního života. Samostatně ale stojí jako jedinečný náhled do světa gastronomie, který dokáže i za necelých 90 minut servat z pracovníků sílu, vůli k životu i morálku dohromady. Barantiniho druhé dílo až téměř dokumentárním pojetím může kromě solidního diváckého zážitku posloužit také jako záminka k zajištění lepších podmínek pracovníků v této praxi, kteří ze sebe neradi, ale bez jiné možnosti často vypouští duše.
- Hodnocení