Recenze Furioza: Jednou hooligan, vždycky hooligan! Vysoké ambice kriminálního dramatu z prostředí fotbalových ultras sráží dolů celkový výsledek

Furioza! Furioza! Furioza!

Jednou hooligan, vždycky hooligan. Heslo, které provází nejednu ultras tribunu fotbalových stadionů. Na čem ale stojí základní principy takového fanouškovství? Fotbalově okrajový zážitek přináší druhý celovečerní snímek polského režiséra Cypriana T. Olenckiho s názvem Furioza.

Proč okrajový? Scén z jednoho z nejoblíbenějších týmových sportů na světě zde uvidíme jen pramálo. Není třeba si vůbec nic nelhávat – Furioza není film o fotbalu, i když se tak z mírně zavádějících popisků Netflixu, pod jehož záštitou je v Česku uvedena, může zdát opak. Na stadion se podíváme jednou, to zajímavé se ale děje úplně jinde.

Furioza, ultras skupina nejmenovaného polského klubu, není totiž volnočasová aktivita – je to životní styl, smysl a závazek na celý život. Své o tom ví i David, doktor, který kvůli nezaviněné smrti kamaráda před lety Furiozu opustil. Odchod nemůže odpustit jeho bratr Kaszub, který ve skupině zůstal a momentálně je i jejím lídrem. Furioza se ale zaplétá do prodeje drog, a Kaszub má na krku zatykač. Davida proto jeho bývalá láska a komisařka Dzika donutí ke spolupráci s policií, kde má prostřednictvím infiltrace zpět do Furiozy pomoci k ukončení obchodu s drogami jednou provždy – výměnou za Kaszubovu svobodu.

Olencki si uvědomuje postavení současné polské kinematografie – z evropských zemí téměř na vrcholu a stoupající vzhůru. Na otevírání tabuizovaných témat a křehkých událostí historie Polsko čekalo, a výsledkem jsou počiny jako oscarové otevírání zapadlých koutů katolické církve – Corpus Christi či loňských 25 let neviny, oboje intenzivní divácké zážitky.

Režisér se spíše, než přednesem nového kreativního prostředku pokouší na této vlně svést. Na rozdíl od výše zmíněných mu chybí určitý hlubší přesah. Náhled do pohledu fungování ultras skupiny zevnitř je nesmírně zajímavý, ale místo zpracování více směřujícího k dokumentu (jak se o to pokusilo např. právě 25 let neviny) zde citelně chybí. Navíc jako by popíral identifikaci sebe sama – hooligans často bývají také extremisté, ti ale nemají v průběhu děje ani zmínku.

Postavy Furiozy mají sice akční, úderné nástupy, postupem času ale odhalují vlastní charakterovou plochost.Tvůrci těchto filmů si dávají záležet na citlivém rozebrání charakteru a vykreslením jeho progresu pomocí filmu samotného (takový příklad najdeme i v Idě Pawla Pawlikowského). Postavy Furiozy mají sice akční, úderné nástupy, postupem času ale odhalují vlastní charakterovou plochost, a to pouze s výjimkou postavy Goldena, která je díky skvělému hereckému výkonu neprůhledná až do samotného konce.

Zmíněné plochost navíc zdůrazňuje téměř dvouapůlhodinová stopáž, nepomůžou ani retrospektivní vhledy do minulostí tří hlavních aktérů. Určitý zájem poskytuje také postava Dziky, která ale zapadne v její celkové nevýraznosti.

Olenckiho Furioza vítězí na poli originality tématu, syrovosti a náhledu do prostředí ultras, které může dát vzpomenout třeba na český film Proč? s Jiřím Langmajerem v hlavní roli. Ambiciózní, chtivá režie si ale jde za svým bez ohlížení a autentický zážitek proměňuje spíš do „nevšední kriminálky,“ kterou ale kvůli zmíněným pozitivním faktorům ocení nejen fanoušci polského fotbalu.

Kdo s koho?

Z bojiště do nemocnice a zase zpátky

Co si mi to řekl?

60%

Furioza

Olenckiho Furioza vítězí na poli originality tématu, syrovosti a náhledu do prostředí ultras, které může dát vzpomenout třeba na český film Proč? s Jiřím Langmajerem v hlavní roli. Ambiciózní, chtivá režie si ale jde za svým bez ohlížení a autentický zážitek proměňuje spíš do „nevšední kriminálky,“ kterou ale kvůli zmíněným pozitivním faktorům ocení nejen fanoušci polského fotbalu.

• Hodnocení