Recenze Film roku: Tvůrci a herci otevřeně satirizují vlastní branži, ale není to vždy jen k smíchu

Dá se hercům vůbec věřit, když dokážou zahrát jakoukoliv emoci?

Stárnoucí milionář si na své narozeniny usmyslí, že po sobě chce kromě svého podnikání zanechat ještě jiný odkaz. Tím má být ten nejlepší snímek, který byl kdy natočen. Najme proto slavnou režisérku Lolu Cuevas. Ta si musí poradit se dvěma zcela odlišnými herci v hlavních rolích. Sebestředný Félix Rivero je uznávanou hollywoodskou hvězdou, zatímco Iván Torres představuje přehnaně zásadového divadelního herce. Oba jsou však legendami v oboru a panuje mezi nimi velká nevraživost, takže ukočírovat je nebude vůbec jednoduché. Svými neortodoxními metodami je Lola dokáže kolikrát dost zaskočit. Jenže premiéra je stále v nedohlednu a do té doby se může stát úplně cokoliv.

Herci Antonio Banderas, Penélope Cruz a Oscar Martínez září ve snímku, který je jednou velkou parodií na herecké primadony a prostředí filmu. Všichni tři ukazují, že nejsou legendami i ve skutečnosti jen tak pro nic za nic. Díky některým dosti hravým scénám navíc dostávají neobyčejnou možnost se pořádně vyřádit. Lhostejno, že tím střílí do vlastních řad. Jen je škoda, že jejich postavy ani jedinkrát nevybočí z archetypů, které představují.

Tvůrci dokazují, že když je kvalitní scénář, není potřeba to kompenzovat velkolepou akcí nebo obrazy v nejrůznějších prostředích. Někdy zkrátka stačí jen čtené zkoušky ve vyprázdněném ateliéru. Po ohromném množství bezduchých děl, které se na nás neustále valí, je to příjemná změna. Jádro úspěchu spočívá v tomto případě hlavně v povedeně napsaných dialozích a v jejich luxusním provedení. Ačkoliv jsou některé pasáže tak absurdní, že nad nimi divák jen nevěřícně kroutí hlavou.

Publikum dostává jedinečnou možnost nahlédnout do „filmařské kuchyně“, byť snad dost přehnané. Publikum dostává jedinečnou možnost nahlédnout do „filmařské kuchyně“, byť snad dost přehnané. Mohou názorně sledovat, jak moc režiséři a herci občas přehánějí důraz na uměleckost. Není totiž „dobrý den“ jako „dobrý den“, protože každý pozdrav může znamenat něco úplně jiného, takže je potřeba ho opakovat klidně dvacetkrát za sebou. A pokud herec neumí rozlišit stupeň opilosti čtyři od pětky na škále do deseti, tak je naprosto mimo. Takto náročná je režisérka Lola Cuevas, která se neuvěřitelně vyžívá v trápení obou herců za účelem zkrocení jejich ega. Jestli to doopravdy funguje, to už je věc druhá.

Za tímto zdánlivě pouze vtipným povrchem se však skrývají hlubší úvahy. A jestliže si jich vnímavý divák všimne, bude mu dílo připadat o to chytřejší. Otevírá se spor mezi populární kulturou a vysokým uměním. A vysoké náklady na tvorbu nemusí vždy automaticky zaručovat větší úspěch. Rovněž se také poukazuje na to, kam až jsou herci schopni zajít kvůli excelentním výkonům. Kdo jim potom má něco věřit v běžném životě, když si dokážou dělat legraci i z absolutně nevhodných témat?

Film roku pravděpodobně nejvíce uchvátí zasvěcené lidi v této branži. Právě oni totiž dokážou nejvíce ocenit, jak trefně vystihuje svět showbyznysu a filmu. I když (nebo právě proto), že se tak děje prostřednictvím velmi přehnaných situací. Oproti běžné produkci se toto dílo dost vymyká nejenom stylem natočení, ale i promyšlenými dialogy, neopakovatelnou chemií mezi vynikajícími herci a otevřenou satirou vůči vlastnímu prostředí. Tvůrci neservírují divákům vše na podnose, řadu věcí si musí domyslet sami. Možná právě kvůli tomu může snímek někomu přijít chvílemi moc upovídaný, málo akční a nenabízející větší vizuální podívanou. Třebaže zvláštně závěr nevrhá na filmový průmysl příliš lichotivé světlo, celé je to myšleno jako oslava tohoto neuvěřitelného procesu.

„Tenhle balvan bude skvěle simulovat napětí mezi vámi dvěma.“

Když se bavíš s uměleckým ignorantem, ale potřebuješ od něj peníze.

„Chlape, vzpamatuj se! Tohle zahraješ levou zadní…“

75%

Film roku / Competencia oficial

Film roku pravděpodobně nejvíce uchvátí zasvěcené lidi v této branži. Právě oni totiž dokážou nejvíce ocenit, jak trefně vystihuje svět showbyznysu a filmu. I když (nebo právě proto), že se tak děje prostřednictvím velmi přehnaných situací. Oproti běžné produkci se toto dílo dost vymyká nejenom stylem natočení, ale i promyšlenými dialogy, neopakovatelnou chemií mezi vynikajícími herci a otevřenou satirou vůči vlastnímu prostředí. Tvůrci neservírují divákům vše na podnose, řadu věcí si musí domyslet sami. Možná právě kvůli tomu může snímek někomu přijít chvílemi moc upovídaný, málo akční a nenabízející větší vizuální podívanou. Třebaže zvláštně závěr nevrhá na filmový průmysl příliš lichotivé světlo, celé je to myšleno jako oslava tohoto neuvěřitelného procesu.

• Hodnocení