Rozhovor: Markéta „Peggy“ Marvanová se vydala na svatební cestu dlouhou 8 000 km
(Foto, zdroj: archiv Markéty Marvanové, se svolením)
13 amerických států, 4 časová pásma a převýšení 109 000 metrů.
Markéta „Peggy“ Marvanová a Adam Záviška, kteří milují extrémně dlouhé závody, se rozhodli vydat na svatební cestu, která rozhodně nepatří do kolonky „tradiční“. Poté, co spolu zvládli 1 000 kilometrů dlouhou výzvu za polárním kruhem, vyrazili v červnu 2019 na osmkrát delší závod American Trail Race napříč USA.
Z jejich dechberoucí jízdy vznikl krátký film pojmenovaný „Nejdelší svatební cesta?“. Při příležitosti uvedení snímku na MFOF jsme Markétě „Peggy“ Marvanové položili několik otázek.
Červený koberec: Na Mezinárodním festivale outdoorových filmů uvádíte svůj film „Nejdelší svatební cesta?“ Co znamená tajemný otazník v názvu?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Otazník nabádá k tomu, aby název vyhodnotili sami diváci. A aby chtěli prozkoumat, co že to vlastně mladý pár podnikl za šílenost.
Červený koberec: Vy a Adam Záviška jste absolvovali 8 100 km dlouhý závod American Trail Race napříč USA. Jaký byl prvotní impuls se na cestu vydat?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Koho by nelákalo prozkoumat prostředí nejdelšího závodu horských kol na světě? Nám jakožto cyklistům vyhledávajícím dobrodružství a extrémní sportovní výkony tento závod nedal spát. Koho by nelákalo si jej navíc střihnout jako svatební cestu? Měli jsme tou dobou za sebou už velký zimní projekt za polárním kruhem, kdy jsme překonávaly výzvu, kterou před námi nikdo nedokončil. Tehdy jsme si říkali, že nás náročnost tohoto podniku a opuštěná krajina Laponska spojila víc, než by bývalo spojilo manželství. Když jsme ale slyšeli o závodě v Americe, shodli jsme se, že je ten pravý čas udělat z toho oficiální svatební cestu.
Červený koberec: Kolik času zabrala příprava na závod a jak dlouho trvala samotná cesta?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Příprava na každý takový závod trvá několik let. Lidské tělo je trénovatelné, ale má své limity. Jak přijde rozhodnutí a nový cíl, přichází na řadu přípravy. U nás to v případě tohoto závodu byl jeden rok. Oba jsme tou dobou měli za sebou vyhlášený závod na 4 500 kilometrů Tour Divide.
Samotná cesta zabrala necelých 49 dní. Rekonvalescence pak další rok. To nejtěžší je právě návrat. Když se člověk vrací zpět do normálního světa, musí dohnat práci a na regeneraci a trénink nezbývá prostor. Tělo je hodně vyřízené, svaly i tuk zmizely vlivem abnormální fyzické zátěže. Hlava se přebudovala na úplně jiný svět. Trvá dlouho než se všechna síla, výkonost a chuť „makat“ vrátí zpátky. Zvláště proto, že to jediné, co se vám v tu chvíli chce, je jen jíst a spát.
Červený koberec: Jakou techniku jste při natáčení záběrů používali?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Jen malé akční kamerky. Museli jsme si všechno od navigací, světel, telefonů a kamerek nabíjet vlastní silou z alternátoru (dynama) v kole. Více by toho náš pohon neuživil. I tak to byla někdy složitá kalkulace.
Červený koberec: Snímek „Nejdelší svatební cesta?“ trvá 35 minut. Kolik materiálu jste si z putování domů přivezli a podle jakého klíče jste vybírali konečný střih?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Bylo toho 120 GB. A takřka všechno bylo točené z pusy, za jízdy a v únavě, kdy se těžko přemýšlí nad záběry. Hlava je dobrá stabilizace a už jsem si trochu zvykla jet na kole a jedním okem koukat do kamery a druhým na cestu. V závodě se pro záběr nezastavuje, šetříte čas a sílu všude, kde můžete. Nejhůř se natáčí skutečně velké krize. Řešíte, abyste přežili, a natáčení jde v tu chvíli stranou. Nikde tak nemám záběry z chvíle, kdy jsem 65 kilometrů jela pouští bez vody a měla jsem vnitřně pocit, že už to nezvládnu. Že z kola spadnu a zůstanu ležet. Přehřívala jsem se a aktivně hledala aspoň kousek stínu, který ale nikde nebyl. Bylo spalující vedro. Ale tělo se nevzdává, v tu chvíli víte, že není jiné cesty.
Tvorba výsledného dokumentu byla kompletně v rukou našeho kamaráda režiséra Miroslava Náplavy a filmového týmu Srdcaři. Ze směsi záběrů a příběhů vytvořili intenzivní 35minutový zážitek. Ani jsem zezačátku nedoufala, že by něco tak velkého z našich amatérských záběrů mohlo vzniknout. Dodnes úplně nevěřím tomu, co se povedlo. Přivezli jsme něco, co zatím nikdo jiný z takového prostředí nedovezl.
Červený koberec: Uvedla jste, že cesta byla opravdu náročná a mnohdy šlo i o život. Co pro Vás bylo nejtěžší?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Voda. Konkrétně její nedostatek ve spalujícím prostředí pouští. A pak taky vědomí, že když na těchto nejpustějších a nejvyprahlejších místech přijde problém, nikdo vám nepomůže.
Červený koberec: Vzpomenete si i na okamžiky, které byly naopak krásné?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Ano. Mnoho. Daly by se počítat všechny příjezdy k vodě a jídlu. Mnoho momentů pak z míst, kde člověk jen užasle kouká na krajinu kolem sebe. Za jeden závod toho člověk vidí a zažije víc, než by sám čekal, že je možné.
Červený koberec: Kdybyste měla šanci, vydala byste se na American Trail Race znovu?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Některé zážitky jsou nepřenositelné a nikdy byste nechtěli, aby vás o ně někdo ochudil. Tento podnik ale stál tolik sil, že bych do něho znovu nešla. Na planetě zbývá mnoho nedotčených míst, které toužím poznat, objevit a zažít, bylo by pro mě mrháním prostředků a časem opakovat tento podnik.
Červený koberec: Plánujete již nějakou další výpravu?
Markéta „Peggy“ Marvanová: Teď jsem se vrhla do tréninku na další výzvu. Týmový závod v adventure race na Novém Zélandu. Je taková moje konstanta, že si musím nastavit nějaký velký cíl, abych měla touhu a sílu žít naplno.
