[singlepic id=3490 w=200 h=200 float=left] Voják nezapře otcovy umělecké vášně.
Soukromými okamžiky rodiny Renoirů, kdy jedna umělecká (i životní) dráha končila, zatímco druhá měla teprve začít, se zabývá nový snímek Gillese Bourdose. Starému malíři Augusteovi (Michel Bouquet) nechybí tvůrčí ani milostná síla, ale k obojímu potřebuje inspiraci v podobě krásných žen. Nejnovějším přírůstkem k jeho řadě modelek a potenciálních milenek je mladá Andrée Heuschling (Christa Theret), která se ovšem daleko víc hodí k jeho synovi Jeanovi (Vincent Rottiers). Dozvíme se tedy o fascinujících událostech z domácnosti slavných? Upřímně řečeno, příliš ne.
Jelikož je film o jednom z velikánů výtvarného umění, nechali se jeho tvůrci zlákat možností vsadit takřka vše na vizuální kartu. Okolí Renoira staršího proto připomíná obrovskou krajinnou malbu a nemálo času se dá vyplnit pohledem na tvořícího mistra. Musí se jim nechat, že jako podval by to stačilo, kdyby scénáři tolik nescházely konkrétní výsledky rozhodnutí Jeana a Andrée. Neuškodily by ani dialogy prozrazující o postavách víc než jejich základní motivace. Nejhorší volbou je však prvek, kterým jsem vůbec začal tento text, totiž volbou času, kdy se odehrává příběh.
Ve chvíli, kdy Andrée přichází poprvé pózovat, zbývá totiž slavnému malíři jen málo času a jeho syn naopak za celou dobu filmu nedosáhne svých úspěchů. Osudy jeho a manželky jsou odbyty několika poznámkami před závěrečnými titulky a kariéra budoucího režiséra je ve filmu uvedena jen v náznacích, neboť snímku má stále dominovat jeho otec.
Jeho převaha je ovšem v danou chvíli logická. Andrée k němu přichází ve chvíli, kdy roztříštěná rodina ztratila matku a Auguste se stává středobodem žití svých blízkých a on přitom žije především pro své malování. Jeanovým jediným smyslem existence, kromě nesnadného soužití s uzavřeným géniem, tak zůstává vojenská služba… Jeho vyhlídku mu ovšem alespoň částečně změní právě vztah s ženou, která k němu domů přišla za chlípným staříkem, aby maloval její akty…
Herci jako takoví nedostali za úkol předvést nesnadné úlohy, ale i tak se většinou vyznamenali. Bouquet jako přestárlý malíř spojuje potlačovaný smutek s radostí z možnosti tvořit, ačkoliv mu v tom brání ochabující tělo. Theret zase „prodává“ určitou míru naivity mládí a energii, která si získá mnoho mužů, aniž by to museli být umělci. Jediný, kdo by možná potřeboval trochu osobnosti, je Rottiers, ale ten představuje muže na životním rozcestí, takže se jeho nejistota dá pochopit.
Auguste Renoir si ve snímku stěžuje na herectví a film, poněvadž jejich plody se nedají uchopit jako řemeslné výrobky. Někdy ho i docela chápu, jelikož například právě Bordousovi místy uniká kontakt s fyzickou realitou a snaží se jen, aby výtvarníkova biografie vypadala dobře. Může to často i stačit, ale v závěru na nás přijde neodbytné roztrpčení.
„Je od něj hezké, že nás uchovává v takovém počtu.“
[singlepic id=3480 w=400 h=300 float=center]
„Buď vděčný za otcovu práci, pitomečku. Ani budoucí vynález internetu ti neumožní takovou blízkost ženské nahoty.“
[singlepic id=3485 w=400 h=300 float=center]
Bratři Renoirovi nemohou kráčet ve šlépějícht otce na vozíčku.
[singlepic id=3482 w=400 h=300 float=center]
Auguste Renoir si ve snímku stěžuje na herectví a film, poněvadž jejich plody se nedají uchopit jako řemeslné výrobky. Někdy ho i docela chápu, jelikož například právě Bordousovi místy uniká kontakt s fyzickou realitou a snaží se jen, aby výtvarníkova biografie vypadala dobře. Může to často i stačit, ale v závěru na nás přijde neodbytné roztrpčení.