Festival Jeden svět: Aj Wej-wej: Bez omluvy / Ai Weiwei: Never Sorry – recenze
Lákáni na bagety pod heslem „Raději se snýst, než se sníst“, mohli jsme se během nedávných dnů podívat na dokumenty, které nás upozorňovaly, že k životu mají všichni lidé jen Jeden svět a v mnoha jeho krajích dochází k bezpráví. Mezi příběhy genocidy, diskriminace či nikým netrestané kriminality působí tahanice s režimem zdánlivě vyspělé Číně jako eskapády uličníků na internetu. Ovšem jen pokud máte hroší kůži Aj Wej-weje a jeho příznivců.
Alison Klayman ve svém dokumentu lidem na Západě ukázala slavného čínského disidenta na dva způsoby, čímž dokázala, že člověk nemusí být zrovna Bruce Wayne, aby byl zároveň dvěma různými druhy celebrity. Je velice zábavné zkoumat Ajovu uměleckou činnost, ať už jde o ukázky jeho kreativity, nebo vulgární gusta, kterými provokativně útočí na státní moc.
Zároveň se svět jeho ateliéru a tweetového kanálu pouze pohodlnou základnou k vedení mnohem „špinavější“ činnosti spojené se stále reálnějším nebezpečím. Ale to se nevylučuje. Aj Wej-wejovi umělecké zázemí především v minulosti umožňovalo svou společnost podrobit svobodné satiře, přičemž mu také dovolovalo nebrat sebe sama příliš vážně. To můžeme vidět ve chvíli, kdy Aj popře, že by neolitickou vázu nápis Coca-Cola zničil, ale zároveň to nepokládá za významné umělecké dílo. Nemusíme určitého jednotlivce přímo obdivovat, abychom mu přiznali tvořivost a humor, již se nedostává žádné zkostnatělé vládě (a k té dospěje de facto každá země na světě).
Za jeden z podstatných aspektů svobody, o níž usilují autoři mnoha dokumentů promítaných na festivalu, patří transparentnost a přístup k informacím, což zdaleka překračuje „pouhý“ souboj s totalitou. Když trochu odbočím, je nutno vzpomenout jiný promítaný snímek – Příběh hacktivistů (We Are Legion: The Story of the Hacktivists), z něhož je vidět, že i ve svobodném světě panuje neobyčejná kontroverze kolem výkladu svobody demonstrovat, přístupu k informacím a nakládáním s nimi. Pod autoritativní vládou se tyto otázky stávají o to důležitějšími, když panuje nesmírně vážné podezření, že tato vláda zatajovanými informacemi kryje především vlastní pohodlí a svoje spřátelené korupčníky. Činnost Aj Wej-weje a rodin, které ztratily své děti v lacině postavených budovách při zemětřesení v Sečuánu by v západních státech přinejmenším vyvolalo dialog, zatímco v Číně se podobní aktivisté dostávají do vězení a do zahraničí pronikají nesmírně trapné momenty, kdy policisté prohlašují, že si Aj Wej-wej zranění během jejich zásahu musel přivodit sám. „Dolovači tajemství“ nemohou být z principu nikde vítanou skupinou, jelikož utajení je obrovská zbraň autorit. A teď jde o to, proti komu je používána…
Zeširoka pojímaná témata nejsou v dokumentu ani zdaleka odosobněná. Ajovi spolupracovníci a přátelé zde vystupují jako parta lidí spojená entuziasmem a volnomyšlenkářském divákovi zřejmě přiblíží umělcův nemanželský synek. Pokud jde o hlubší porozumění, uslyšíte toho hodně o jeho minulosti, ale jeho konkrétní zážitky v sobě mají cosi společného mnoha osobnostem, z nichž si státy pěstují budoucí disidenty. Od ponižování rodiny ze strany režimu v dětství po odvahu veřejně srovnávat domácí poměry se zahraničím.
Tento model může i spokojenější lidi inspirovat k odporu a proti veřejné aroganci postavit svoji individuální odvahu a bezprostřednost.
Aj Wej-wej si zakládá na malér…
…a takhle to pak dopadá.
Zeširoka pojímaná témata nejsou v dokumentu ani zdaleka odosobněná. Ajovi spolupracovníci a přátelé zde vystupují jako parta lidí spojená entuziasmem a volnomyšlenkářském divákovi zřejmě přiblíží umělcův nemanželský synek. Pokud jde o hlubší porozumění, uslyšíte toho hodně o jeho minulosti, ale jeho konkrétní zážitky v sobě mají cosi společného mnoha osobnostem, z nichž si státy pěstují budoucí disidenty. Od ponižování rodiny ze strany režimu v dětství po odvahu veřejně srovnávat domácí poměry se zahraničím.