[singlepic id=4839 w=200 h=200 float=left]Další drcení Bílého domu.
Musím se vám přiznat ke komické skutečnosti. Když jsem před třemi měsíci v recenzi na film Pád Bílého domu zmínil údiv nad neúčastí Rolanda Emmericha, tak jsem doopravdy netušil, že právě on režíruje „konkurenční“ thriller ze stejného prostředí – White House Down. Snímek byl ještě před časem v české distribuci znám jako „Útok na Bílý dům“, ale vzhledem k podobnosti se starším titulem si u nás ponechává originální název. Z nabízejícího se srovnání překvapivě vychází Emmerich jako vítěz.
Prezidenta Jamese Sawyera (Jamie Foxx) s jeho politickou vizí pokládám, na rozdíl od scénáristy, za hodně ideologicky pomýleného. Takové hodnocení by ale nemělo mít vliv na posouzení zábavnosti a dalších kvalit snímku, byť se nemůžu zbavit dojmu, že se kdosi nechal ovládnout někdejším nadšením a očekáváními spojenými s Obamavou administrativou. Zatímco Pád bílého domu standardně použil jako nepřátelé zahraniční teroristy ohrožující USA, White House Down pracuje s domácími záškodníky ohrožujícími osvícenou hlavu státu a s ní celý svět.
Nevadí nám potom ani, že se nedočkáme opravdových překvapení.Obojí slouží jako podval umožňující sled schovávaček a střílecích scén, ale právě v Emmerichových blockbusterech si můžeme být jisti například osvěžujícím humorem, jenž se, jak známo, nedá zastavit ani globálním masakrem. Taktéž se nám ovšem nevyhne ten nejvtíravější a nejjednodušší druh akčních sekvencí, kvůli nimž nemusíte do kina zrovna na tento film, jelikož si je můžete pustit v libovolném thrilleru dle chuti. Jako na potvoru tak musejí vypadat první dramatické zvraty, které následují po už tak prázdně působícím a vlečícím se úvodu. Teprve ve chvíli, kdy se hlavním hrdinům podaří (zdánlivě) opustit Bílý dům, dostávají na uhrančivosti i staré známé exploze a honičky, což jim zůstává až do konce, kdy se k nim připojuje i ohromující akce ve vzduchu. Nevadí nám potom ani, že se nedočkáme opravdových překvapení.
Postavy se vyznačují, řekněme, „uměřenou hloubkou“ a herci si s ní vystačí každý po svém. Jamie Foxx nemá ve svém idealistickém prezidentovi těžkou úlohu a je na něm vidět, že rád zdůrazňuje Sawyerovu příjemnou povahu. S Channingem Tatumem jako policistou Johnem Calem to už je těžší. Tatum pořád neumí variovat svoje výrazy nebo zabarvení hlasu a sází hlavně na zjev a kouzlo osobnosti. Zůstává tak stále typem akčního hrdiny hodícím se mezi figurky G.I. Joe, což naznačuje, jak moc seriózně máme brát i tento snímek. Rozdíl je vidět i na příslušných záporácích – prezidentův protihráč v podání Jamese Woodse působí inteligentně i cílevědomě, ale Jason Clarke jako velitel jeho žoldáků a Caleův hlavní protivník se jenom tváří (a vyjadřuje) drsně. Zbytek očividných antagonistů – jako nádherně stupidní pravicový radikál nebo psychotický hacker – jsou alespoň roztomilými chodícími gagy.
Osazenstvo drží nad vodou i solidní Maggie Gyllenhaal jako agentka Finerty a není možné zapomenout ani na malou Joey King, představitelku Caleovy dcery Emily oživující jinak strohé úvodní partie.
Emmerich dokázal se svým odlehčenějším a levicovějším provedením podobného příběhu být daleko stravitelnější než Fuqua. Každá směšnost je lepší, jakmile se bere o něco méně vážně…
A takhle, pane prezidente, se cítí paparazzi.
[singlepic id=4840 w=400 h=300 float=center]
Začalo to jednou stážistkou a zkaženým prezidentem… Dnes byla katastrofa dovršena.
[singlepic id=4846 w=400 h=300 float=center]
Co když je mírumilovnost Íránu jenom další lží?!
[singlepic id=4849 w=400 h=300 float=center]