Recenze Hranice: Drama Agnieszky Holland dokazuje, že kinematografie má stále moc měnit svět

Pomáhání by nemělo být nelegální.

Režisérka Agnieszka Holland se opět pustila do těžkého tématu. Tentokrát přiblížila situaci na polsko-běloruské hranici, kterou se snaží překonat mnoho uprchlíků z Blízkého východu. Inspirovala se při tom skutečnými případy uprchlíků, aktivistů i členů pohraniční stráže.

Snímek je rozdělen do jednotlivých částí, z nichž každá popisuje tuhle problematiku z jiného úhlu pohledu. V první syrská rodina prchá před občanskou válkou. K nim se připojí učitelka z Afghánistánu, která mluví anglicky. Společně se pokouší dostat do Polska, ale jsou neustále násilně přesouváni z jedné strany hranic na druhou.

V Polsku se jejich osud protne s dalšími dvěma postavami. Jednou z nich je psycholožka Julia, která se teprve nedávno přestěhovala do Suwalského kraje. Nezvládá jen nečině přihlížet, proto se stane členkou aktivistické skupiny, která pomáhá uprchlíkům. Druhou osobou je mladý pohraničník Jan, který staví dům pro svou brzy se rozrůstající rodinu.

Tvůrci přesně ví, jak na diváky zapůsobit. Stačí ze začátku pečlivě vykreslit pěkné vztahy v syrské rodině, takže se s ní dokáže v podstatě každý normální člověk ztotožnit. Když její členové pak začnou z různých důvodů trpět, je to hodně nepříjemná podívaná. Zároveň se tím upozorňuje taky na fakt, že uprchlíci bývají často mylně popisováni tak, aby nepůsobili tolik jako lidské bytosti.

Nepříliš lichotivě jsou vykresleni polští a běloruští pohraničníci. I když by se na ně velmi lehce házela vina, všechno není tak jednoznačné, jak to může na první pohled vypadat. Prostřednictvím již zmíněného člena stráže Jana sledujeme, že ani on není v lehké situaci. Trápí ho výčitky svědomí a nedokáže se s nimi svěřit ani vlastní ženě, na kterou jeho práce doléhá také.

I když se jedná o hraný snímek, působí chvílemi spíše jako dokument.I když se jedná o hraný snímek, působí chvílemi spíše jako dokument. Za to může především realistické vykreslení situací a zvolená forma natáčení. Po celou dobu je totiž obraz černobílý. Zvláštní je, že si na to divák poměrně rychle zvykne a ani mu to příliš nevadí. Stejně reaguje i na stopáž, která by sice mohla být kratší, ale není to tak, že by se drama nedalo dokoukat.

Jednotlivé postavy ztvárnili známí i méně známí herci – například Jalal Altawil, Maja Ostaszewska, Behi Djanati Atai nebo Tomasz Włosok. K vidění jsou také skuteční uprchlíci, kterým tvůrci na konci děkují. Nechybí ani jeden český herec, konkrétně Milan Šteindler, který ztvárnil roli dobrosrdečného Čecha. Obecně jsou zde Češi vykresleni v pozitivním světle.

Někdo možná bude mít tendence tento film srovnávat s Nabarveným ptáčetem z roku 2019. Na rozdíl od něj se ale tento počin odehrává ve skutečném světě a ukazuje sice drsné situace, ale jejich přítomnost v příběhu má vždy opodstatnění. Navíc se nepouští do vyloženě nechutných témat a nevyžívá se v nich, čímž se také dost odlišuje.

Snímek Hranice nastavuje nekompromisní zrcadlo celé evropské společnosti. Téma uprchlíků je teď navíc aktuálnější než kdy dříve. Je snadné přestat je vnímat jako lidi nebo si namlouvat, že jejich důvody k útěku jsou pouze zištné. Když bychom se ale ocitli v jejich situaci, také bychom nechtěli být neustále v ohrožení života. Upřímným popsáním jejich příběhů dokáže Agnieszka Holland proniknout do svědomí každého diváka. Zároveň ale ukazuje i druhou stranu v podobě polských aktivistů a pohraničníků. Celou situaci pak dává do kontrastu s ukrajinskými uprchlíky, kterým se v Polsku dostalo úplně jiného přijetí. Ačkoliv může na někoho dílo možná působit příliš jednostranně, není tomu tak. Jen prostě ukazuje nehezké věci, které se na světě dějí. Podobné filmy dokazují, že kinematografie má stále obrovskou moc působit na lidi a není jen prostředkem pro hromadění zisku.

„Teď vás odvezeme do bezpečí. Máte štěstí, že jste na nás narazili.“

Když se nemůžeš svěřit ani vlastní manželce, tak je jasné, že je něco špatně.

Přesouvání lidí z jedné strany hranice na druhou.

75%

Hranice / Zielona granica

Snímek Hranice nastavuje nekompromisní zrcadlo celé evropské společnosti. Téma uprchlíků je teď navíc aktuálnější než kdy dříve. Je snadné přestat je vnímat jako lidi nebo si namlouvat, že jejich důvody k útěku jsou pouze zištné. Když bychom se ale ocitli v jejich situaci, také bychom nechtěli být neustále v ohrožení života. Upřímným popsáním jejich příběhů dokáže Agnieszka Holland proniknout do svědomí každého diváka. Zároveň ale ukazuje i druhou stranu v podobě polských aktivistů a pohraničníků. Celou situaci pak dává do kontrastu s ukrajinskými uprchlíky, kterým se v Polsku dostalo úplně jiného přijetí. Ačkoliv může na někoho dílo možná působit příliš jednostranně, není tomu tak. Jen prostě ukazuje nehezké věci, které se na světě dějí. Podobné filmy dokazují, že kinematografie má stále obrovskou moc působit na lidi a není jen prostředkem pro hromadění zisku.

• Hodnocení