Recenze Disco Boy: Drama dává před vypravováním přednost umělecké formě, což nesedne každému
(Foto: Films Grand Huit)
Některé věci dokážou lidskou psychiku úplně rozložit.
Na dramatu Disco Boy se podílely francouzská, belgická, polská a italská produkce. Za scénářem i režií stojí italský filmař Giacomo Abbruzzese. Mladý Bělorus Alexej chce získat francouzské občanství. Aby toho dosáhl, vstoupí do cizinecké legie. Během jedné akce se dostane k deltě řeky Niger. Tam působí revoluční aktivista Jomo, který se snaží chránit svou komunitu. Jejich osudy se protnou, což bude mít velký vliv na jejich životy.
Na začátku sleduje divák životní příběhy dvou mužů, kteří mají úplně jiný původ. Zatímco Alexej před svou minulostí utíká, Jomo si váží svého kulturního dědictví a chce ho za každou cenu bránit. Jejich střet ve válce je potom donutí přemýšlet nad tím, kým vlastně jsou a zda na tom skutečně tolik záleží, když jsme všichni lidé obývající stejnou planetu.
Zvláštní jsou kontrasty mezi jednotlivými prostředími. Než Alexej vstoupí do cizinecké legie, podstupuje poměrně drsný výcvik, během kterého musí poslouchat příkazy vedoucího. Jomo zase navenek vystupuje jako nelítostný partyzán se zbraní v ruce, ale uvnitř komunity je starostlivý bratr a talentovaný tanečník.
Během poměrně krátké stopáže se zpracovává hned několik témat najednou. Jedním z nich je například migrace, protože Alexej se společně se svým kamarádem chce nelegálně dostat do Francie. Dalším je zase kolonizace Afriky vyspělými zeměmi za účelem těžby nerostných surovin a to, jak se tomu tamní obyvatelé snaží vzdorovat. Upozorňuje se také na nesmyslnost války. Během ní proti sobě stojí obyčejní lidé, kteří nejsou zase tak odlišní.
Hlavní slovo dostane umělecká forma, která má nastínit myšlenkový proud Alexeje.Ke konci se začíná vypravování dost tříštit, respektive úplně mizí. Hlavní slovo dostane umělecká forma, která má nastínit myšlenkový proud Alexeje. Ten se dostává do jakéhosi transu, díky kterému si uvědomí řadu podstatných věcí. Třeba přestane myslet jen na sebe a pocítí sounáležitost snad s úplně každou bytostí.
Od této chvíle se klade ještě větší důraz na vizuální stránku. Alexej je například zobrazen zároveň na hotelovém pokoji i v džungli. Začne se postupně tak nějak proměňovat v Joma, který ho neustále pronásleduje, i když by už toho neměl být fyzicky schopen. Všechno to pak vyvrcholí v nočním klubu, kde společně s jeho sestrou převedou velkolepou taneční show za zvuků elektronické hudby.
Tvůrce se po celou dobu pokouší být jen nezávislým pozorovatelem, ačkoliv je na první pohled patrné, jak pošetilé mu přijde jakékoliv válčení. Tím pádem se ale příliš nevysvětlují ani emoční pochody jednotlivých postav. To je na škodu především kvůli tomu, že si k postavám divák nemůže vytvořit nějaký hlubší vztah nebo se s nimi alespoň nějakým způsobem ztotožnit.
Drama Disco Boy upozorňuje hned na několik témat najednou. Ať už jde o migraci a její důsledky, drancování africké přírody a kultury nebo nesmyslnost všech válek. I když do sebe nejdříve rozdílné příběhy příliš nezapadají, postupně dává jejich propojení větší smysl. Ke konci ale dostane před vypravováním přednost umělecká forma, která má přinášet hlubší rozměr. Třebaže je kombinace hudby a obrazu velmi unikátní, bohužel se v tomhle okamžiku přestane myslet na diváky. Zvláště pak na ty, kteří nejsou úplně příznivci poetického bloumání, ale dávají raději přednost starému dobrému vyprávění. Podle toho, na kterou stanu se přikláníte, vás film buď nadchne, nebo zmate.
Svlečená uniforma je nic v porovnání s odhalenou duší.
„Kdybych žil v normálním světě, pracoval bych jako disco boy.“
Takhle silnou atmosféru jste na diskotéce pravděpodobně ještě nikdy nezažili.
Disco Boy
Drama Disco Boy upozorňuje hned na několik témat najednou. Ať už jde o migraci a její důsledky, drancování africké přírody a kultury nebo nesmyslnost všech válek. I když do sebe nejdříve rozdílné příběhy příliš nezapadají, postupně dává jejich propojení větší smysl. Ke konci ale dostane před vypravováním přednost umělecká forma, která má přinášet hlubší rozměr. Třebaže je kombinace hudby a obrazu velmi unikátní, bohužel se v tomhle okamžiku přestane myslet na diváky. Zvláště pak na ty, kteří nejsou úplně příznivci poetického bloumání, ale dávají raději přednost starému dobrému vyprávění. Podle toho, na kterou stanu se přikláníte, vás film buď nadchne, nebo zmate.
- Hodnocení