Recenze: Hunger Games: Balada o ptácích a hadech je povedený prequel, kterému by neuškodilo zkrácení

Jaký byl prezident Snow zamlada?

To je otázka, kterou si klade snímek Hunger Games: Balada o ptácích a hadech, který je inspirovaný stejnojmennou knižní předlohou a slouží jako prequel k původním čtyřem filmům. Setkáváme se zde tedy s mladičkým Coriolanusem Snowem a odkrýváme jeho osud 60 let před událostmi Hunger Games.

Ocitáme se v době desátých Hladových her, kdy mladý a ambiciózní Coriolanus Snow dostává ponižující úkol: mentorovat Lucy Gray, dívčí splátkyni z chudého Dvanáctého kraje. A tak se stane, že zatímco v aréně začíná boj na život a na smrt, za jejími hradbami se v Coriolanovi probouzejí city. Bude respektovat pravidla, nebo podlehne svým emocím? Závod o přežití tak začíná pomalu odkrývat pravou tvář všech a odhalí, kdo je nevinné ptáče, a kdo krvelačný had čekající na svou příležitost.

Balada o ptácích a hadech tak nabízí poměrně slibnou a zajímavou premisu, kterou taktéž povedeně podává. Scénáři, za kterým stojí Michael Lesslie (Assassin’s Creed) a Michael Arndt (Malá Miss Sunshine) se nedá mnoho vytýkat – vyprávění drží pozornost, nabízí zajímavá nová fakta a je koherentní. Jednou výtkou v Lesslieho a Arndtově povedeně převyprávěné adaptaci je však její délka.  Dvou a půlhodinová stopáž je tu zkrátka až moc znát, zvláště pak v poslední třetině filmu, která je skutečně velice vleklá a zdlouhavá, mírné zkrácení by tu filmu bezesporu neuškodilo.

A je to škoda, protože jinak se jedná o opravdu zajímavý a místy docela dost brutální příběh. Mnohem víc než v původních čtyřech snímcích. Ocitáme se zde totiž stále ještě na samém začátku Hladových her, a je to znát. Samotné hry jsou ještě více barbarské a nelidské (ne, že by později také nebyly, ale zde jdou zkrátka ještě surovější). Tvůrci v čele s režisérem Francisem Lawrencem, který se podílel i na předchozích Hunger Games snímcích (všech, kromě prvního), se nestranní realistického zobrazení drastických událostí, násilí ani krvavých scén. Nic se zde zkrátka nepřikrašluje.

Kromě utopistického sci-fi, čímž série Hunger Games předně je, jde i o působivé psychologické drama, které rozplétá komplexní povahy svých hlavních hrdinů.Kromě utopistického sci-fi, čímž série Hunger Games předně je, jde i o působivé psychologické drama, které rozplétá komplexní povahy svých hlavních hrdinů. Nejvíce intrikantní je zobrazení zmíněného Snowa, kterého z původní série všichni nenávidí. Zde je představen v novém světle a jako postava, s níž lze v mnoha ohledech sympatizovat. Postupně však také odkrýváme smutný a drsný příběh, který stojí za tím, proč a jak se z něj později stala ona zrůda. A za toto složité a skvěle provedené zobrazení takto komplikované postavy vděčíme i jeho představiteli Tomu Blythovi (Billy the Kid). Ten odvádí opravdu velký kus práce a podává kvalitní a velmi hluboký výkon. Za pochvalu stojí také jeho přejetí postavy od Donalda Sutherlanda. Je znát, že Blyth si nastudoval výkon svého předchůdce, neboť jeho Snow skutečně působí jako mladší verze Sutherlandova Snowa.

Velice výrazná, ale o něco méně charismatická, je pak i Lucy Gray v podání Rachel Zegler (West Side Story), která je pravým opakem Snowa. Zegler sice odvádí kus práce a její postavu baví sledovat, i přes pár nedostatků. Její výkon sice není špatný, ale také ničím příliš neoslní a je spíše takový tuctový. Nepomáhá pak ani neustálé zpívání. Podivnou charakteristikou Lucy Gray totiž je, že často zpívá, a to zásadně v těch nejdivnějších momentech (např. když je vyvolena za svůj kraj, čelí jisté smrti apod.). Je jasné, že toto tvůrci přejali z knih, co však fungovalo v psané podobě, už tak jednoznačně nefunguje na plátně. Když jsou seriózní momenty nečekaně narušeny hudebním číslem, tak to zkrátka působí zvláštně a vynuceně. Písně jsou sice působivé a kvalitně odvedené co se zpěvu týče, ale zkrátka moc nesedí k celkovému tónu snímku.

Z hereckého obsazení pak, kromě Blytha a Zegler, stojí za zmínku i Viola Davis jako psychopatická Dr. Volumnia Gaul. Davis podává výrazný výkon coby sadistická architekta her a její postava nahání hrůzu. Z přednesu Davis je pak navíc znát, že si roli užila a ve svém přednesu se značně vyžívá, což však občas bohužel vyúsťuje v to, že chvílemi trochu přehrává. V neposlední řadě se tu pak objevuje ve vedlejší roli i Peter Dinklage. Jeho postava sice není nijak velká, ale Dinklage si zkrátka osvojuje každou scénu, v níž se objeví.

Výrazné jsou zde pak také vizuály, které nás opět vrací do světa Panemu a ukazují ho v jiném období. Do kontrastu se znovu dává bohatý extravagantní Kapitol a chudé strádající kraje. Tvůrci opět odvádí dobrou práci ve ztvárnění této fantaskní i realistické utopie. Klasický je v tomto ohledu i hudební doprovod (vyjma zmíněných zpívaných momentů), za nímž opět stojí James Newton Howard. Ten vytvořil soundtrack i pro předchozí filmy z této ságy, a tak zde zase dokazuje, jak půvabně umí dokreslit atmosféru tohoto světa a dodat mu tu správnou náladu.

V závěru je Hunger Games: Balad o ptácích a hadech působivým přírůstkem do ságy o Hladových hrách. A (i přes některé menší nedostatky) se snímek vyrovná svým předchůdcům a splňuje svůj účel: zobrazit období před ústředním dějem a nabídnout background k enigmatické postavě prezidenta Snowa. Ten je velmi zajímavým a neobvyklým protagonistou, kterého baví sledovat nejen díky jeho komplexnosti (za níž vděčí scénáři a knižní předloze), ale i kvalitnímu hereckému výkonu jeho mladého představitele. Co trochu vytrhává, z jinak záživné podívané, jsou hudební čísla, která jsou sice líbivá, ale nezapadají do celkového tónu a je jich až příliš moc. Naopak však potěší klasický hudební doprovod Jamese Newtona Howarda i autentické zobrazení utopistického světa Panemu. Dohromady tak nové Hunger Games určitě stojí za to vidět a fanoušky nečeká zklamání.

Tak se podíváme, copak dneska dávají v telce!

Drž se mě, znám cestu ven.

Tady vidím velký špatný…

75%

Hunger Games: Balada o ptácích a hadech / The Hunger Games: The Ballad of Songbirds and Snakes

V závěru je Hunger Games: Balad o ptácích a hadech působivým přírůstkem do ságy o Hladových hrách. A (i přes některé menší nedostatky) se snímek vyrovná svým předchůdcům a splňuje svůj účel: zobrazit období před ústředním dějem a nabídnout background k enigmatické postavě prezidenta Snowa. Ten je velmi zajímavým a neobvyklým protagonistou, kterého baví sledovat nejen díky jeho komplexnosti (za níž vděčí scénáři a knižní předloze), ale i kvalitnímu hereckému výkonu jeho mladého představitele. Co trochu vytrhává, z jinak záživné podívané, jsou hudební čísla, která jsou sice líbivá, ale nezapadají do celkového tónu a je jich až příliš moc. Naopak však potěší klasický hudební doprovod Jamese Newtona Howarda i autentické zobrazení utopistického světa Panemu. Dohromady tak nové Hunger Games určitě stojí za to vidět a fanoušky nečeká zklamání.

• Hodnocení