Recenze: Krvavý Johann je krvavý bizár, u kterého musíte vědět, do čeho jdete

Neočekávejte však žádný zázrak.

Protože stejně jako Johann Faust se akorát tak dočkáte ďábelského díla. A to se vším všudy. Krvavý Johann je pošahaná jízda se satanem, nemrtvými zombie, upíry a spoustou, spoustou krve. To vše v poměrně jednoduchém, ale vlastně i spletitém příběhu.

Legendu o Faustovi zná snad každý – uzavřel dohodu s ďáblem Mefistem, ten mu dal nesmrtelnost, spoustu žen a hlavně Markétku. Do té se Faust zamiloval, jenže manželské sváry na sebe nenechaly dlouho čekat a skončili Markétiným pokusem Johanna navždy uvěznit. To udělala tak, že obětovala jejich dceru Helenu a utopila ji. Sama pak zůstala nesmrtelná a údajně žije dodnes. Helena však také přežila – zachránil ji sám Mefisto. A ten se po stovkách let objevuje na místě činu a je rozhodnut rozpoutat peklo na zemi. Doslova. S pomocí Heleny osvobozuje Fausta, který má jediný cíl: pomstít se Markétě. Na to ale potřebuje pořádnou armádu nemrtvých lačnících po krvi. A Mefistův plán začíná pomalu ale jistě nabírat na konturách.

Ono se totiž to peklo na plátně skutečně rozpoutá.Ono se totiž to peklo na plátně skutečně rozpoutá. Ne však takové, jaké bychom pravděpodobně čekali. Nebo možná ano. Scénář je v první řadě mírně řečeno spletitý a šíleně překombinovaný. Režisér a scénárista Jakub Krumpoch pak sází především na rádoby efektivní krvavé a obnažené scény, jako vystřižené z béčkového hororu. Jenže Krvavý Johann je svou úrovní spíše céčkový.

Zmíněné krváky jsou až moc okaté a z produkčního hlediska prostě nepovedené. Je zkrátka příliš bolestně znát, s jak nízkým rozpočtem Krumpoch a spol. pracovali. Když postava Jany Bernáškové proměněná na upíra požírá jiné postavy nebo ukusuje z ulomené končetiny jako by to byl steak, je to zkrátka komické a strašně přehnané. Veškeré scény s krví, požíráním ostatních postav a dalšími upířinami jsou zkrátka až moc kýčovité. A nejhorší je, že často není znát, zda to byl záměr nebo ne.

Jindy se však snímek a jeho tvůrci chovají dost uvědoměle a neberou se moc vážně. Dávají tím najevo náladu celé podívané a to, jak má být vnímána. A v těchto momentech film kupodivu občas i nenuceně baví. Ale jen trochu. Je to zkrátka dílo, u kterého člověk musí vědět, do čeho jde a nebrat ho příliš seriózně. A když to divák ví, tak má šanci si ho částečně i užít.

Za zmínku pak stojí i četné panoramatické záběry na Prahu. Díky nim tak, i přes svou poměrně krátkou devadesátiminutovou stopáž, dokáže být Krvavý Johann chvílemi až moc rozvleklý. Zmíněné záběry působí dost vycpávkově, jakoby tvůrci nevěděli, čím vyprávění vyplnit, a rozhodně by se daly ostříhat. Ostatně se střihem je tu tak nějak obecně problém. Najdeme zde plno scén, které na sebe mají navazovat, ale až okatě je právě v kontinuitě chyba. Postava se třeba dívá na jednu postavu, která mluví, střih, a najednou se (v té stejné scéně a kontextu) dívá úplně jinam, ale druhá postava pokračuje ve svém monologu. Působí to zkrátka divně a nekonzistentně.

A moc nepotěší ani herecké výkony, přestože se tu objevuje spousta známých tváří. Jediný, kdo za něco stojí je Mefisto v podání Jana Dolanského, který do své role vložil všechnu energii a tlačí na výrazný přednes, seč může, což se mu v této úloze velmi vyplácí. Je akorát politováníhodné, jak příliš málo ho ve vyprávění je. Je tak škoda, že nejlepší herecký výkon ve filmu skoro není. Zbytek obsazení je však velmi slabý, křečovitý, přehrává a neví si rady s bizarním scénářem, což je škoda, vzhledem k jejich hereckému potenciálu.

V závěru je Krvavý Johann přesně ten typ snímku, který byste očekávali od Festivalu otrlého diváka. Právě tam totiž debutoval. Neospravedlňuje to však jeho kostrbatý scénář, nízkorozpočtový vzhled a kýčovité krvavé scény jako z levného hororu. Je to zkrátka bizár, ale občas upřímně trochu baví. Co nebaví, jsou herecké výkony, tedy až na ten Dolanského. Ten však ve filmu skoro není. U Krvavého Johanna zkrátka divák musí vědět, do čeho jde – fanoušci Otrláka ho jistě ocení, běžné publikum bude vyděšeno a možná až znechuceno.

Ďábel musí vypadat především stylově.

A v Praze se rozpoutá peklo.

Tak pojďme na to!

45%

Krvavý Johann

V závěru je Krvavý Johann přesně ten typ snímku, který byste očekávali od Festivalu otrlého diváka. Právě tam totiž debutoval. Neospravedlňuje to však jeho kostrbatý scénář, nízkorozpočtový vzhled a kýčovité krvavé scény jako z levného hororu. Je to zkrátka bizár, ale občas upřímně trochu baví. Co nebaví, jsou herecké výkony, tedy až na ten Dolanského. Ten však ve filmu skoro není. U Krvavého Johanna zkrátka divák musí vědět, do čeho jde – fanoušci Otrláka ho jistě ocení, běžné publikum bude vyděšeno a možná až znechuceno.

• Hodnocení