Operace Black Bag: Brilantně natočená, ovšem monotónní podívaná převázaná stuhou paranoie

Připravte se na mírné vzrušení a náležité zmatení.

Pokud byste spolu zavřeli Agathu Christie, Jamese Bonda a láhev padesátileté brandy do jednoho luxusně zařízeného obývacího pokoje, vyšla by vám z toho pravděpodobně dost podobná podívaná. A byť je zajímavá, zanechá nás poněkud frustrované. Nejnovější detektivní eskapáda Stevena Soderbergha je vybroušenou, svůdnou špionážní hádankou, kde všichni buď lžou, pijí, nebo vedou monology v šifrách, zatímco se snaží hacknout něčí notebook nebo otrávit drink. Je to film, který vám chce šeptat tajemství do ucha, ale nakonec vám do hlasové schránky recituje haiku. 

Lehounce noirově laděná špionážní detektivka je oděná do drahého smokingu vyšívaného podezřívavostí a hedvábné kravaty spíchnuté z podvodů. Náš hlavní hrdina George Woodhouse (Michael Fassbender) je lidským ekvivalentem zamčeného kufříku: chladný, nepochybně schopný zabíjet a neschopný nezávazné konverzace. Je pověřen nepříjemným úkolem: najít zrádce, který zevnitř špionážní agentury vynáší smrtelně nebezpečná tajemství. Hlavní podezřelí? Pouze pět jeho nejbližších kolegů. A jedním z nich je shodou okolností jeho žena Kathryn (Cate Blanchett), která je podobnou chodící hádankou jako on.

Jejich manželství nám připadá jako promyšlená šachová partie, strategická, smyslná, ale jen jeden špatný tah od katastrofy. George přistupuje ke svému úkolu jako člověk, který montuje nábytek z IKEA poslepu – odhodlaně, ale slepě důvěřuje špatným šroubkům. Kathryn mezitím proplouvá záběry s kočičí grácií, říká všechno a nic, a nechává diváky přemýšlet, jestli skrývá či prodává státní tajemství, nebo je jen rozladěná, protože jí došla oblíbená rtěnka.

Žádný špionážní guláš se samozřejmě neobejde bez rozmanitého koření v podobě vedlejších postav. James (Regé-Jean Page) je ten typ, jehož pohled by dokázal vyžehlit košili. Clarissa (Marisa Abela), nervózní génius, přináší tu správnou dávku rozkošného chaosu a nepředvídatelnosti. Pak je tu nádherně slizký Freddie Smalls (Tom Burke), z něhož stejnou měrou čiší arogance a přehnané množství kolínské. Psychiatrička Zoe (Naomie Harris) dodává mozek a páteř týmu, který by se jinak mohl zhroutit pod tíhou vlastních tajemství. A nakonec se objeví Pierce Brosnan, jejich šéf, který vypadá, že je jedno martini od toho, aby vyhodil do vzduchu parlament, jen aby dokázal, že má pravdu.

Nejeden záběr je koketováním s estetickou dokonalostí, i když tu není skoro žádná akce.Film se odehrává v pečlivě připravených scénách: jedna je večeře tak důmyslná, že čekáme, kdy se zpoza záclony zjeví Hercule Poirot, další je série sezení u detektoru lži, která připomíná zvrhlé hrátky. Soderbergh umí natočit místnost, jako by to bylo místo činu a přehlídkové molo zároveň. Nejeden záběr je koketováním s estetickou dokonalostí, i když tu není skoro žádná akce. Stíny se plíží kolem jako kocovina během sobotního dopoledne. Kamera se vtírá jako pocit viny. Ale tady začíná problém. Snímek má správný vzhled, správné obsazení a správnou náladu. Je to stylové, to ano. Ale chutné a poživatelné? Ne tak docela. Scénář Davida Koeppa se snaží být tak mazaný, až zapomíná být lidský. Všichni mluví v hádankách jako na hodině improvizace vedené výhradně v morseovce. Dialogy se vznášejí jako bublinky šampaňského, zpočátku zábavné a šumivé, ale nakonec prázdné.

Fassbender a Blanchett dělají přesně to, za co jsou nesmírně dobře placeni i milováni: hýří charismatem a jsou důvěryhodní i nečitelní zároveň. Fassbenderovou stoickou fasádou občas probleskne něco, co by mohlo být jak emocí, tak zažívacími potížemi, a Blanchett má schopnost házet pohledy, kterými by mohla odzbrojit celý národ. Přesto ani oni nedokážou zcela prolomit emocionální firewall filmu. Sledujeme pitvu manželství provedenou ve večerních šatech, a i když je to fascinující, je to také stále to samé dokola. Takové tempo je obětí své vlastní chladnosti. Jsou tu napínavé sekvence, ale příliš často se po nás chce, abychom se zajímali o zápletku tak zamotanou, že by možná potřebovala vlastní Google Maps.

Film má 93 minut, ale místo plynulého letu máme dojem, že jsme prošli třemi bezpečnostními kontrolami a mezipřistáním v Curychu. Je neodolatelně dekadentní sledovat postavy, jak si navzájem lžou a u toho popíjejí, něco jako Prostřeno u MI6, kdyby se u předkrmu probíralo šifrování a u dezertu vlastizrada. Zdá se, že Soderbergha nezajímá ani tak vyřešení záhady, jako spíš pozorování toho, jak se pohlední lidé lámou pod tlakem, což je, upřímně řečeno, dobrý důvod, proč jít do kina. Jenže stylová podívaná s nádechem kalkulované romantiky nám zůstane emočně nepřístupná. Zatímco se snaží být tajemná jako hrad v Karpatech, zapomíná nás bavit, až nakonec začneme mít chuť vydat se raději na Kokořín.

„Chceš mi dát pusu nebo mě zabít?“

„Ano, premiér používá heslo 1234.“

Rybaření je hodně jako být špionem: musíte umět být zticha.

65%

Operace Black Bag / Black Bag

Film má 93 minut, ale místo plynulého letu máme dojem, že jsme prošli třemi bezpečnostními kontrolami a mezipřistáním v Curychu. Je neodolatelně dekadentní sledovat postavy, jak si navzájem lžou a u toho popíjejí, něco jako Prostřeno u MI6, kdyby se u předkrmu probíralo šifrování a u dezertu vlastizrada. Zdá se, že Soderbergha nezajímá ani tak vyřešení záhady, jako spíš pozorování toho, jak se pohlední lidé lámou pod tlakem, což je, upřímně řečeno, dobrý důvod, proč jít do kina. Jenže stylová podívaná s nádechem kalkulované romantiky nám zůstane emočně nepřístupná. Zatímco se snaží být tajemná jako hrad v Karpatech, zapomíná nás bavit, až nakonec začneme mít chuť vydat se raději na Kokořín.

• Hodnocení