Ať žije svoboda! / Viva la libertà – recenze

O útlak zase nikdo nestojí…
 
 
Pokud znáte takřka dvacet let starý snímek Dave o dvojníkovi amerického prezidenta, zažijete možná díky italském filmu Hledá se svoboda lehké déjà vu. Toni Servillo představuje vysíleného a depresemi trpícího Enrica Olivieriho, předsedu nejmenované levicové strany, který jednoho dne po těžkém nátlaku kritiky opustí zemi a skryje se u staré lásky v Paříži. Politikovi spolupracovníci při pátrání narazí na jeho identického bratra Giovanniho, který, de facto náhodou, na sebe vezme bratrovu úlohu.

Jak jsem nedávno podotkl v recenzi na Následky lásky, Toni Servillo dokáže skvěle předvést intelektuála ve smyslu zajímavé osobnosti. Enrica není snadné uchopit právě kvůli jeho problémům s vystupováním, které jsou mu vyčítány. Ovšem i z tváře strnulé jak posmrtná maska se dá vyčíst inteligence, jež se prostě nechala zahrabat pod nános těžkých duševních potíží a je nutné ji znovuoživit přísunem něčeho kulturnějšího než je politika. Jeho bratr se zase potýká s psychickou poruchou, která se u něj po léčení projevuje opačným chováním. S lidmi mluví rád, má co říct a veřejnost je ochotna starému sucharovi odpustit výstřednosti. S obavami a opatrnou podporou jej mezitím pozoruje snaživý stranický činitel Andrea Bottini (Valerio Mastandrea).

Režisér a scénárista Roberto Andò vlastně poslal zamilovaný dopis určený levicové ideologii.Na rozdíl od svého sourozence je Giovanni kultury plný a do politiky ji vnáší. Servillo z pochopitelných důvodů exceluje mnohem snadněji v radostné poloze, ale nesmíme opomenout ani jeho smutnější postavu. Enrico znovu nachází vnitřní harmonii, jak jinak než skrz filmařské umění. Jeho přítelkyně Danielle (Valeria Bruni Tedeschi) si vzala režiséra Munga (Eric Nguyen), díky němuž předseda pookřeje. Režisér a scénárista Roberto Andò vlastně poslal (a tak pro některé diváky vstoupil na tenký led) zamilovaný dopis určený levicové ideologii s jejími možnostmi spojení moderního umění a filosofie. Přesto však děj neopouští osobní pocity dvou bratrů, kteří toho v soukromém životě hodně sdíleli.

Ve skutečnosti to sice vypadá všelijak, ovšem pro potřeby příběhu tak vznikne mocná vize. Ostatně, Giovanni se s pomocí své rétoriky postaral čistě o vynikající PR strany před volbami. Pokud jde o budoucí praktické činy, o jejich uskutečnění se můžeme poddávat stejným pochybám, jaké vládnou na konci filmu o něčem úplně jiném. Mimochodem, někdo by nemusel být spokojen s matoucím závěrem, ale i tak se mu nebude chtít reptat proti uměleckému záměru.

Ať žije svoboda! je cenná jak Servillovým hereckým mistrovstvím, tak svými postřehy o politice a momenty přívětivého humoru. Na koupi lístků není možné prodělat!
 

„Víš, proč nemluvíš, Olivieri? Nikdy jsi totiž neměl co říct!“

Začíná největší cirkus od doby, co odešel Silvio.

„Páne zpijeme do němoty a necháme ho vyspat daleko od maminky.“