Neustále usměvavá a veselá Andrea je šťastná, když může jít bosa po silnici.
Herečka Andrea Daňková je sice pořád studentkou na DAMU, ale již se může pochlubit hlavní rolí v celovečerním snímku. Režisérka Eva Toulová ji svěřila postavu Viktorie v romantickém filmu Šťastná. Andrea nám v rozhovoru prozradila, co má s Viktorií společného, co vše obnášel casting i co ji udělá šťastnou.
Červený koberec: S režisérkou Evou Toulovou jste nepracovala poprvé, hrála jste i v jejím studentském filmu Náplast. Byla to pro Vás výhoda?
Andrea Daňková: Samozřejmě. Je to jako v životě. Jakmile už máte nějakou zkušenost s tím určitým člověkem z dřívějška, kdy jste na sebe lidsky slyšeli, je vždycky opětovná spolupráce lehčí. Rychleji pochopíte, co asi jeden po druhém chce, vypěstujete si empatické nuance vůči sobě navzájem, tušíte styl, jakým pracujete…
Červený koberec: Jak jste získala roli ve filmu Šťastná? Oslovila Eva Toulová přímo Vás, nebo jste musela projít castingem?
Andrea Daňková: Musela jsem projít castingem. Pro filmy FAMU to není pravidlem, ale jelikož, jak jsem později zjistila, Šťastná měla od počátku vyšší ambice, tak casting to byl docela ostrý. Hodně textu a hodně velké nároky na minimalistické kamerové herectví. Což mi ovšem imponovalo a o to víc nakoplo.
Červený koberec: Mohla byste nám vaši postavu Viktorii Šťastnou přiblížit?
Andrea Daňková: Viky je naivní holka z vesnice, která je ale dost chytrá, což jí umožňuje mít nadhled nad některými situacemi, které ji během filmu potkají. Je hrozně sama, rodiče se jí skoro nevěnují, neví, jak má mluvit s vlastní matkou… Je to vlastně taková sloučenina pocitů spousty dívek v pubertě. Zásadní je pro ni Nicolaus. Jsou to oba takoví solitéři, co nechávají emoce plynout kolem sebe, aby si náhodou neublížili. Hodí se k sobě, ale kdyby se neodhodlali odhodit jeden před druhým svoje krunýře, kterými maskují svou zranitelnost, tak to mohlo dopadnout dost špatně… Nakonec se ale stane to nejkrásnější, co dva mladé lidi může potkat. (smích)
Červený koberec: V současnosti jste studentkou na DAMU. Čerpala jste inspiraci pro ztvárnění Viktorie z vlastního studia? Máte s Viktorií něco společného?
Andrea Daňková: Čerpám ze všeho. Z vědomostí, které mi dala DAMU, z lidí kolem sebe, z vlastních předchozích zkušeností s filmem či seriálem… Inspiruji se životem, vším co mi nabízí… Někdy je nejvíc inspirující třeba cesta tramvají, kdy jen sedíte a pozorujete lidi. V tomhle mám krásné povolání, abych byla dobrou herečkou, musím dělat věci, co mě baví. (smích) S Viktorií jsem kdysi měla společnou tu velkou naivitu, takže věřte, že když ve filmu vykuleně třeštím oči vycházím ze sebe… Dnes už jsem ale dospělejší, něco už jsem si zažila. Hezké i špatné. To je ale prostě zákon, že nemůžeme do smrti být naivními dětmi. Takže momentálně se s Viky shoduji spíš s tím nadhledem na bulvární život současných umělců. Taky jím trochu pohrdám.
Červený koberec: Začátkem roku jsme Vás mohli vidět ve snímku Krásno Ondřeje Sokola a těšit se na Vás můžeme i v TV filmu Jiřího Stracha Osmy. Je rozdíl pracovat pod režijním vedením muže a ženy? Pokud ano, v čem?
Andrea Daňková: Tak Jiří Strach je zatím obecně můj nejoblíbenější režisér, jsem vůči němu dost nekritická. Možná ho mám tak ráda, že jako režisér se nechová jako „macho“. Ondra Sokol byl zase hrozně charismatický a dovede si získat ženy všech věkových kategorií. Eva je hrozně éterická, jemná osůbka – křehká žena za kamerou doslova. Za svou kariéru jsem s nikým problém neměla. Asi jsem měla štěstí na lidi. Těžko porovnávat… Zatím jsem žádné výrazné rozdíly v práci na place nezaznamenala. Když se pracuje, tak se pracuje a je jedno jestli s mužem nebo ženou. Myslím, že tyhle rozdíly by se třeba projevily spíš při natáčení nějaké kriminálky nebo filmu s akční tématikou, pro kterou mají podle mě muži větší cit.
Červený koberec: Uvidíme Vás i v dalších filmových projektech?
Andrea Daňková: Ano. Ale jako správná herečka nechci nic prozrazovat ani zakřiknout. (smích)
Červený koberec: Co Vás osobně udělá šťastnou? Kdy se cítíte šťastná?
Andrea Daňková: Mamka o mě říká, že jsem šťastná povaha, neustále usměvavá, veselá… když o tom tak přemýšlím, má nejspíš pravdu. Se mnou je to hrozně lehké. Šťastná jsem, když se na mě usměje paní v trafice, když náhodou zaslechnu v rádiu písničku od kapely Kryštof, když dostanu kytku, když si koupím za sedm korun bublifuk, když je teplo a já můžu jít bosa po silnici, když se sejde celá velká rodinka na zahradě a povídáme si… Nejšťastnější jsem ale v poslední době byla, když jsem složila zkoušky na řidičák. Konečně jsem dospělá. (smích)