Hvězdy nám nepřály / The Fault in Our Stars – recenze

Svět není továrna na splněná přání.
 
 
 
I nemilosrdné kmotřičce s kosou by se musela trošinku zachvět paže při čtení knihy Johna Greena.  Nemůžeme však podlehnout iluzím. Ji neobměkčíme, pouze si můžeme propůjčit nějaký ten čas navíc. Není na škodu, když si zdraví lidé připomenou, jak důležitá je každá chvilka pro ty, jimž je jasné, že se nedožijí stáří a doufají v co největší pocit smysluplnosti a co nejméně bolesti při odchodu ze světa. Jejich životy a hledání smyslu však mohou být vzpruhou pro mnoho svých blízkých a možná naučí i nás, jak máme přemýšlet o existenci jako takové. Vítejte do světa Hazel Grace Lancasterové a Augusta Waterse.

Jakmile Hazel (Shailene Woodley) začne vysvětlovat svůj životní úděl, trkne vás do očí, jak moc se atmosféra podobá spíš čemusi na způsob televizního pořadu, možná až komediálního seriálu a „hořko-sladkost“ je zde neobyčejně vyvážena. Hned se pozná síla předlohy, jež je schopna smutným příběhem rozplakat, ale zároveň taky zahřát na duši, abychom se chtěli ke snímku znovu a znovu vracet.

Používání neočekávaných stylů prospívá ději i v novém provedení.Používání neočekávaných stylů prospívá ději i v novém provedení. Greenova próza nepřekypuje šroubovanými větami, zato prostě nedostaneme z hlavy její milé i výstižné obraty. Máme také na štěstí na vypravěčku. Naše hvězdička Woodley vychází sice pomalu, ale jistě. Byla jednou z mála jednoznačně dobrých věcí na Divergenci a nyní potvrzuje svou sílu, když jako nemilosrdně realistická Hazel upadá do deprese („Není to vedlejší příznak rakoviny, je to vedlejší příznak umírání.“) a ani v pomocné skupině se nechce přátelit s ostatními nemocnými…

Pokud po ní někdo touží, musí sám projevit iniciativu. Právě to udělá Augustus Waters (Ansel Elgort), který se rakoviny údajně již zbavil, i když  operace jej stála nohu. Krása charakterů dvou lidí spočívá v jejich těžší uchopitelnosti. Jestliže si Shailene oprávněně  zamilujeme za „vesele smutnou“  dívku, pak Elgorta nebudeme moci přehlédnout díky  „slizky roztomilému“ chlapci.  Vedlejší hrdinové vás aspoň na chvíli rozesmějí… Jako třeba Isaac (Nat Wolff), jenž má kvůli zhoršujícím se potížím strávit zbytek života slepý. Humor v tomto filmu naleznete na velmi zvláštních místech. Zcela jiným, ovšem bezpochyby emocionálně působivým výkonem nás zasáhne Willem Dafoe jako samotářský spisovatel Peter van Houten.

Příběh sám začíná tedy silně melancholicky. Někdy, jako by se snažil aspoň trochu rozsvítit světlo naděje a pak nás potrestat za naši „naivitu“. Hlavní myšlenka přitom zůstává konzistentní. Každý život bude dávat smysl, pokud jej prožijeme správně, respektive, pokud v něm zažijeme radost a máme někoho, s kým se o ni podělíme.
 
 

Společná četba podnítí romantický výlet.

Na výletu takřka zapomenou, proč na něj vůbec vyrazili.

Útok na zrádce z řad zdravých.