Očista: Anarchie / The Purge: Anarchy – recenze

Psychopat do každé domácnosti!
 
 
 
Hororové příběhy Očisty mají tu výhodu,  že si násilí zvolily za svůj základní námět. Nikdo jim nemůže vyčítat jeho propagaci, oni jej totiž odsuzují a zkoumají. James DeMonaco se ve svém prvním scénáři projevil jako smělý provokatér, když nám ukázal Ameriku, jež může na jednu noc v roce naplno propadnout kultu zabíjení. Obrana rodinného domku bohužel nedokázala vystihnout ideu v celé její kráse. Pokračování nám proto otevírá americké ulice. 

Noví otcové zakladatelé umožní již pošesté národu konat na jednu noc všechny zločiny. Již minule jsme vytušili různé okolnosti a následky údajně osvědčeného systému, co jím přesně vláda sleduje a jak na něj reagují běžní občané. DeMonaco rozpracovává náznaky z prvního dílu s neměnným satirickým záměrem, pro někoho možná příliš ideologicky zatíženým, což mu neubírá na mrazivosti v prostředí, beztak karikujícím náš aktuální svět s formami posvěcené krutosti.

Větší část z nich je naprosto nevinnou kořistí.Někdy bývá lepší si detaily domýšlet, než je skutečně spatřit na vlastní oči. Režisér nás přesvědčí, že to nemusí být pravda a „nakazí“ nás fascinací svým konceptem. Projevy agrese probíhají rychle, často neočekávaně a jsme s nimi konfrontováni v každé uličce. Parta našich pěti hrdinů není osobně spojena s akcí Očisty jako rodina Sandinových v jedničce, místo toho je větší část z nich naprosto nevinnou kořistí.

Eva (Carmen Ejogo) s dcerou Cali (Zöe Soul) ještě před vypuknutím vřavy pocítí okolní vykořisťování, navíc jen tak tak uniknou sexuálnímu násilníkovi a z bláta zamíří rovnou do louže. Dvojici Shanea (Zach Gilford) a Liz (Kiele Sanchez) si hned zkraje vyhlédnou maskovaní lovci. Komplexním protagonistou je potom Leo Barnes (Frank Grillo). Chystá využít svého vládou poskytnutého práva a někoho zavraždit. Jakožto jeden ze zabijáků se může stát ochráncem lovených. Zatímco celý zbytek filmu nehumánní praxi zavrhuje, jeho postava nás nutí zamyslet se, jestli by se někdo z nás podobné příležitosti nechopil.  Celé pětici se vyplácí velmi prosté, nestylizované ztvárnění touhy přežít, nebo radikálního odhodlání.

Výstavba děje je chatrnější. Asi čtvrthodinový úvod k akci nás zahlcuje narychlo spíchnutou expozicí, zřejmě nedočkavý na nepřeberné scény, připravující nás o zbytky víry v dobrotu člověka. Existuje starý příběh o tom, jak Buddha uložil ženě oplakávající své dítě zvláštní úkol, jehož skutečným účelem bylo, aby si uvědomila, že smrt je všudypřítomná. Putování našich hrdinů je podobně nemožné, poněvadž po strastiplné cestě se i na místech zdánlivého bezpečí utkají s čímisi vnitřními démony. Spíš než o duchovní ponaučení bylo podle mého  názoru v sázce další stupňování klimaxů. Konec se potýká s dávkou klišé i sladkobolnosti, bohudík to vkusně využije ve svůj vlastní prospěch.

Nezbývá než se ještě jednou podivit nad tak významným vzestupem kvality. Akce může chvilkově těšit, převážně nás ale bude v noci budit ze spaní… Největší peklo opravdu umí vyvolat naše nízké pudy a intriky mocných.
 
 

„Zamlouvám si stehýnko!“

Naději skýtá auto ozbrojeného muže.

Zbožnému chlapci s křížkem nestačí k očištění zpověď…