Láska na kari / The Hundred-Foot Journey – recenze

Indové okoření galského kohouta. 
 
 
Srdcebolná historie rodiny bez domova je pouze malou předehrou k úvaze spisovatele Richarda C. Moraise o imigrace. Stručně řečeno, jeho poselství se tak nějak snaží dokázat, že na tradici není nic špatného, ale nejlepší je, když se dva rozdílné typy myšlení spojí a snaží se vzájemně oplodnit. Přes alegorii to má poznat hlavně stařičký Papa (Om Puri) a konkurent jeho nové rodinné restaurace, Madame Mallory (Helen Mirren). Řekněme, že jejich nevraživost se neomezí na pouhé upřednostňování silného koření, nebo jemné chuti…

Režisér Lasse Hallström má odjakživa dar vzít poměrně jednoduchý obraz a natočit kolem něj vizuální báseň, ať už šlo o Skandál s Richardem Gerem nebo Lov lososů v Jemenu s Ewanem McGregorem. Jinak tomu není ani v případě tohoto příběhu, který se snaží o lehkou romanci, občasnou komedii a nevyhnutelně i drama s poltickým podtextem. Směsí hudby evropské i indické, ale především zamilovanými scénami vaření nás snímek navnadí na prostředí dvou bohatých kultur a vtluče nám do hlavy souvislosti mezi řemeslem a duchovní složkou člověka. Jak hrdinové zdůrazňují, vůně a chuti do nás vstupují, čímž nám vytvářejí vazby na události, které si s nimi spojujeme.

Je pestrá, nereálná a dospělí se u ní bát nebudou.Přehnaným důrazem na atmosféru však jakoby se ztratila nutnost účasti s postavami a tudíž zájem o konflikt. Puri vystupuje uměřeně komicky, zatímco Mirren si uchovává skoro stejnou eleganci, jakou se oháněla v Královně (dočkáme se na to téma jednoho castingového vtipu), byť s daleko menší společenskou maskou. Oba ovšem postupně přestávají hrát a spíš jen „žvaní“. Jejich spor vyznívá takřka neškodně, jelikož po svém dramatickém začátku se přesouvá do střihové sekvence a pak vrcholí zdánlivou krizí, již budeme brát vážně asi tak jen pět minut. Láska na kari by se dala přirovnat ke kreslené pohádce pro děti. Je pestrá, nereálná a dospělí se u ní bát nebudou.

Dvojakost se projevuje i na vedlejší, stále však důležitější linii. Manish Dayal zvládá zvídavého Hassana, stejně jako Charlotte Le Bon propůjčuje líbeznost tolerantnější Francouzce Marguerite. Jejich setkání měla asi navazovat počínající lásku… Jiskra v dialogu bohužel přechází ve chvílích, kdy mluví o receptech a žranici, takže se nám lehce ztrácí kus jejich lidskosti. Konec by logicky měl veškeré nosné náměty završovat, což se asi stejně podaří posledním sekundám. Jen tak tak to zachrání předcházející natahovanou půlhodinu.

Myšlenka je předvedena silně a nápaditou cestou. Připočteme-li si nezapomenutelnou estetiku, určitě budeme i na dálku potěšeni tou neobvyklou omáčkou, i když druhou Michelinskou hvězdu, velký to cíl Madame Mallory, by za ni podnik nezískal.
 
 

„Ukažte mi menu, nebo…“

„Hassane, Hassane, proč jsi Hassan? Zapři otce, zřekni se jména!“

Rádža z chatrče.