Ztracen 45 – recenze

Smysl nikdy nenalezen.
 
 
 
V těchto  dnech byla možná rozřešena jedna stará  kriminalistická záhada, tudíž můžeme být naladěni  na odkrývání dávných otázek minulosti, o nichž jsme možná ani netušili. Nechci ale nemístně  srovnávat Josefa Čapka s Jackem Rozparovačem. Je třeba k němu přistupovat s úctou a zajímavě představit teorii, podle níž přežil druhou světovou válku. Z dokudramatu Josefa Císařovského si přitom odnášíme něco jiného.

Zdramatizovanými částmi vyprávění (tvořící větší část snímku) nás provázejí dva herci předčítající staré záznamy. Saša Rašilov jako Josef Čapek nám předává nějaké vzkazky vypovídající o malířově povaze, ale je to Taťjána Medvecká, kdo zde hraje hlavní roli.  Znovuoživuje deníky Jamily Čapkové, z nichž vyplývá, že vztah, ač naplněný přes nevydařené manželství, byl založen na nefalšovaných citech. Jakmile Josefova choť získala slabou naději, že její manžel stále žije, rozhodla se pro velmi nesnadné pátrání po zdevastovaném Německu.

Předčítané deníkové zápisy odrážejí nepochybnou hořkost z partnerského života…Předčítané deníkové zápisy na začátku odrážejí nepochybnou hořkost z partnerského života, nejisté vyhlídky i bezútěšnou realitu v poválečné okupované zemi. Protichůdné pocity jsou výmluvné a hlavně uvěřitelné…. Nesnadné spojení, nyní již s chybějícím partnerem, se přes velkou okliku obnovuje a jednoznačně směřuje ke splnění posledního Čapkova přání, tedy zničení podstatné části jeho díla. Produkční tým dal dohromady řadu impresivních historických scén i kulis vytvořených animací ze starých fotografií. Jenže k čemu vlastně snaha vedla?

Ztracen 45 svým názvem odkazuje k domněnce, podle níž hledaný muž na konci války nezemřel na tyfus, jak tvrdí historie, nýbrž válku přežil a kamsi se schoval. Jenže zdroje  a důkazy nashromážděné Jarmilou jsou stále velmi slabé, nic hmatatelného se na konci pátrání nepodařilo získat. Teorie nakonec neposlouží ničemu jinému než  odstartování jednostranné „postromance“. Císařovský plytkou látku podepřel nebývalou péči o obraz a kreativitou hodnou malířova odkazu, Bára Císařovská nás dojímá hudební cestou a Anna, poslední z trojice Císařovských, je každopádně roztomilou mladou verzí Jarmily. Jejich nadšení plodí zvládnutý, bohužel po stránce námětu vyprázdněný film s mlhavou pointou.

Jakákoliv další úvaha o případném Josefově skrývání, nějaký nový důkaz či věrohodné zpochybnění oficiálních událostí by z dokudramatu učinilo víc než pouhou hodinu pro zájemce o Čapkovic soukromí. Kéž by se něco z toho podařilo najít…
 
 

„Nestojím jí ani za pár kroků…“

Když trpěl v koncentračním táboře, vylévala si zlost na obrazech.

„Už to mám! Je v Argentině a připravuje Adolfa na další zkoušky!“