Finsterworld – recenze

„Je lepší být ujetý na plyšáky, nebo zbožňovat oschlou kůži na patách?“
 
 
 
Základní ingrediencí tohoto snímku je láska: k nám samotným, k naší práci, partnerovi, klidně i plyšákům. Ale také nás formují jizvy na duši, způsobené absencí nebo ztrátou našich lásek. Přehlídka absurdních a směšně působících úchylek Němců nejrůznějšího věku, promíchaná s mrazivými scénami krutosti. To vše je Finsterworld.

Tenhle film je prostě divný (a měl být divný), ale takovým nepříjemným způsobem. Každý z nás má nějakou slabůstku, zlozvyk, i když ne tak extrémní, přesto pro většinu postav nenalezneme pochopení či soucit. Můžete fandit jen pár postavám, třeba milému policistovi, uťáplému svou kariéristickou přítelkyní. Jedna z dalších výrazných osobností filmu, kterou si dost možná oblíbíte, je tulák žijící v lese, v tichu přírody, a jediným jeho přítelem je ochočený pták. Paradoxně tak nejlidštější postava je ta, která žije odtržená od lidí. A lidé ze sebe v tomto příběhu (navzájem) dělají bezcitná zvířata.

Vzniká nekonečný řetězec ubližování.Vzniká nekonečný řetězec ubližování – otec se špatným vztahem k matce vychová krutého syna, který pak lásku získá jen manipulací a zničením života někoho jiného. I po letech milující se manželé jednoduše dokázali vychovat sociopata. Přehlídka hrdinů pokračuje. Možná nejuvěřitelnější je zdánlivá blízkost dvou partnerů, kteří jsou si ve skutečnosti už dávno naprosto odcizení, nemají pro sebe pochopení a nakonec už ho ani nehledají. Někdo se svého happy endu dočká na úkor druhého, jiní zůstávají nešťastní, ale s čistým svědomím.

Osudy hrdinů se setkávají a propojují, ale vlastně by ani nemusely, protože to dost často ani nezaujme, nebo nijak neovlivní příběh. Rozhodně už každý viděl v jiných snímcích mnohem zajímavější rozuzlení a propojování původně nesouvisejících dějových linií.

První polovina filmu je poměrně hravá, lehkost jí dodává už úvodní píseň The Wind, ale zbytek filmu spíše dře a hravost postrádá. Jakoby Frauke Finsterwalderová, zodpovědná za scénář i režii, ani nevěděla, co chce natočit. Zda se odvážně strefovat do slabůstek německého národa, nebo postavy rozdrtit a potrestat za jejich tajemství.

Vyprávění o tom, jak je pro člověka nezbytná láska, a jak ho v průběhu života formuje nenávist i bolestné zkušenosti. Ke konci filmu nás čeká trocha smutku i naděje, ale to už jen doufáte, že tenhle prapodivně pojatý příběh opravdu brzy skončí. Abyste si doma v klidu pustili Cata Stevense, jehož píseň je asi to jediné, co si budete (chtít) pamatovat.
 
 

Těžký je úděl plyšákův!

„A řekni jim, že nechceme žádné nacistické auto! Žádné BMW, Mercedes, Porsche…“

Na výlet jedině do Osvětimi.