Jak jsme hráli čáru – recenze

Děti železné opony.
 
 
 
Pokud by někdo zkřížil Pelíšky, Knoflíkovou válku a Mikulášovy patálie, vzniklo by mu Jak jsme hráli čáru. Je to dobře, nebo špatně? Určitě se jedná o důvod, abychom dali šanci příběhu ze Slovenska 60. let.

Tvůrci v čele s režisérem Jurajem Nvotou vzali období, které ve filmech (někteří opětovně) zažíváme často. Pomalé uvolňování totality v Československu v šedesátých letech, která ovšem bude nakonec přerušeno začátkem okupace. Základ je tentokrát odlišný tím, že se na svět budeme dívat převážně očima osazenstva základní školy blízko pohraničí s Rakouskem. Mezi něj patří třeba Petr (Richard Labuda) s rodiči žijícími na druhé straně ostnatých drátů. Možná se s nimi setká, jenže zatím mu překáží svět dospělých, nepěkné vztahy ve třídě a vlastní nevědomost…

Dusivou atmosféru v pozadí se snímek snaží vyvážit hravým humorem.Dusivou atmosféru v pozadí se snímek snaží vyvážit hravým humorem a dětský svět k němu zjevně vyzývá. Čím víc však poznáváme třídní kolektiv, tím víc si uvědomujeme, že děj z velké části vypráví o vyrůstání v obtížných podmínkách a s tím související plíživou deformaci lidského charakteru. Nvota vyzdvihuje romantickou povahu dětství, ale také upozorňuje na jeho jednoduchost a bolestivé zrání. Kromě tendencí ke krutosti dojde  i na staré dobré spratkovské sobectví i na určité projevy vlídnosti vůči slabšímu a touhu zažít dobrodružství (k níž patří neodmyslitelně i tendence bohapustě si vymýšlet). Přestože občas slyšíme něco o lidech zastřelených při pokusu o emigraci, děti dokáží vše vnímat jen jako o něco nebezpečnější hru. Pokud je to třeba, utěší je dospělí, jako například Petrův dědeček (Milan Lasica) a babička (Libuše Šafránková). To zároveň někdy znamená malému človíčkovi prostě lhát. Otázka je, jak dlouho to ještě bude možné. Proto je snímek krásný a zároveň smutný, nikdy však sentimentální.

Vzhledem k věku hlavních hrdinů nemůžeme klást přílišné nároky na scénář. Šikovným dětským hercům, hlavně samotnému Labudovi velmi dobře sedne. Dialogy mezi dospělými postavami už skřípou o dost víc a nepřirozenost projevů vyplývá i z trochu zbytečného  českého dabingu slovenských herců. I když nemají říct nic zvláštního, je alespoň Lasica nadále cituplný, Šafránková roztomilá a svou komediální tvář ukáže nezapomenutelně velitel pohraničníků Ondřej Vetchý.

Ze začátku se možná budeme bát, že sledujeme jen další rozprávku o bezvýchodnosti života za socialismu. Kdepak, jde o promyšlený koncept, zasluhující si pozornost nejen řadových návštěvníků kina!
 
 

„Až tě načapá stráž…“

Socialistická výchova dohnala katolickou.

Babička každé Vánoce vyžaduje tři oříšky.