Schmitke – recenze

Dostat absolventský film do distribuce kin, to se jen tak nevidí!
 
 
 
Štěpán Altrichter, původem Pražák, spoluautor scénáře a režisér snímku Schmitke, v rámci své absolventské práce poslal německého technika Schmitkeho do Krušných hor opravovat větrnou elektrárnu. Film, který odevzdal jako svou absolventskou práci na filmové fakultě univerzity v německé Postupimi, tak vznikl za česko-německé koprodukce, což se u čerstvých absolventů jen tak nevidí.

Trošku smutnější komedie o mezilidských vztazích mezi dvěma národy.Schmitke (Peter Kurth) je postarší technik větrných elektráren, který se se svým mladším kolegou Thomasem (Johan Jurgens) vydává na pohraničí Česka a Německa za opravou větrného mlýna, který sám navrhoval. Schmitke se ve svých sedmapadesáti řadí do starší generace, a tak je logické, že z výpravy ani společnosti ukecaného a ne úplně nejbystřejšího Thomase zrovna radost nemá. Po příjezdu do vesnice, kde je nikdo neočekává a téměř nikdo nemluví německy, naleznou starostu (kde jinde než v putyce) a trošku smutnější komedie o mezilidských vztazích mezi dvěma národy, jež kdysi nebyli zrovna nejlepší přátelé, může začít. Vykreslení povahy českých vesničanů žijících na pohraničí není zrovna příkladem přívětivých a vřelých lidí. Jednotlivé charaktery relativně odpovídají představě, kterou může pohraniční vesnice evokovat – bohatá majitelka horského hotelu (Helena Dvořáková), starosta, který vysedává v hospodě, mládež, která si z Němců dělá srandu… Film však až přehnaně ukazuje jejich nevoli pomoci zoufalému Schmitkemu, a jejich vesnickou, k cizincům až nepřátelskou, povahu.

Celý příběh je podtržen místy až temnými záběry z lesa, které mu dodávají mysteriózní linku. A když pak Thomas z ničeho nic zmizí, dozvídáme se o stvoření, které se údajně pohybuje v lesích, a o kterém se mluví ve vesnických povídačkách. Co se stalo Thomasovi?

Snímek je z vizuálního hlediska počinem, který stojí za to vidět v kině. Dalším důvodem je i zvuk, který precizně doplňuje děj a film tak posouvá o několik příček výše. Samotný příběh, ač je místy vtipný a vizuálně oslnivý, nepatří úplně k těm, které by nás chytly od začátku a držely až do konce. Místy bychom mohli říci, že je trošku obtížné dějovou linku následovat a konec diváka spíš naštve, protože s hlavním rozuzlením „záhady ztraceného kolegy“ se to celé zdá tak jaksi zbytečné.

Schmitke nepatří k filmům, které byste chtěli nezbytně vidět znovu. Příběh by mohl být o něco propracovanější, přesto ale patří k těm, které jsou vítány jakožto vizuálně příjemná alternativa deštivého odpoledne stráveného v kině nebo doma u televize.
 
 

Julius Schmitke je „muž v letech“, který svůj život pomalu v poklidu dožívá…

Postava otravného kolegy je jak vystřižená z časopisu

Na své cestě po stopách ztraceného přítele se Schmitke setkává s poblázněným geologem Kryspínem. Co skrývá?