Herecký koncert Karla Rodena, Lenky Vlasákové a Miroslava Hanuše.
Nový film režiséra Petra Václava nás přivádí do blíže nespecifikované vesnice roztažené podél státní silnice. Do liduprázdného, nelíbivého místa obehnaného lesy, ve kterých se skrývá noční klub, se přistěhuje vězeňský úředník se svou rodinou (Miroslav Hanuš). Seznamuje se se sousedy, nezaměstnaným hypochondrem (Karel Roden) a prodavačkou v samoobsluze (Lenka Vlasáková), kteří vychovávají dva syny.
Mezi muži postupně vzniká přátelství založené na stejných pocitech – strach, osamělost, frustrace. Jeden se neustále bojí, že ho někdo zabije a touto svou obsedantní potřebou mít vše pod kontrolou tyranizuje svoji rodinu, druhý té své stěžuje život hledáním všemožných nemocí a neduhů, které mu znemožňují vést normální život. Právě dialogy Hanuše a Rodena tvoří nejlepší části filmu, který pracuje s realistickým zobrazením a satirou. Podobně mezi dětmi vzniká pouto rebelů bojujících s rodiči.
Nutí nás uvědomit si, že žijeme ve společnosti plné závislosti na druhých…Nikdy nejsme sami netvoří jednotná dějová zápletka, z pozice nezávislého pozorovatele sledujeme spíš sled jednotlivých momentů, propojování životů lidí, kteří se navzájem ovlivňují a nevědí o tom. Žena unavená životem se zamiluje do romského pasáka, ten touží po prostitutce čekající na zavřeného manžela, jenž sedí ve věznici našeho bachaře. V tomto obraze pak možná chybí zasazení do nějakého kontextu, sledujeme uzavřený okruh postav, ale jak reagují spoluobčané v malé vesnici na fakt, že jejich sousedka se stává prostitutkou? Jaký následek má výbušné chování hrdinů mimo jejich domov? Tyto odpovědi už nám film nenabízí, vše se odehrává v nedefinovaném čase, mezidobí úvodní scény a závěru může mapovat týdny i měsíce. Petr Václav se pokusil o jakési poselství doby, memento s nadčasovou platností.
Ačkoliv si autoři nedali za cíl předat konkrétní poselství, snímek směřuje k jakémusi vyvrcholení, zanechává v nás katarzi. Nutí nás uvědomit si, že žijeme ve společnosti plné závislosti na druhých, plnění jejich očekávání, nenávisti mezi lidmi a narůstajícího násilí nejen mezi dospělými, ale i mezi dětmi.
Zajímavostí snímku je střídání černobílého a barevného snímání, které má pravděpodobně reflektovat aktuální atmosféru filmu, přesto změna občas působí rušivě. Spíše než aby fungovala jako přirozený doprovod, nutí nás přemýšlet, co se změnilo. Naopak působivě vyznívá kontrast mezi scénami plnými křiku a pasážemi beze slov, kde si tvůrci vystačí s hudbou a záběry kamery Štěpána Kučery, syna herečky Věry Chytilové, který s režisérem Václavem spolupracoval na Cestě ven nebo Paralelních světech.
Vyzdvihnout je třeba herecké výkony, ať už herců profesionálů, tak neherců nebo dětí, které režisér záměrně hledal v dětských domovech – chtěl obsadit děti, které už mají něco za sebou a mohli se tak lépe vžít do složitých rolí. S Karlem Rodenem a Lenkou Vlasákovou už Petr Václav spolupracoval na zmíněných Paralelních světech, Klaudie Dudová byla hlavní protagonistkou snímku Cesta ven. Film s romskými neherci v roce 2014 posbíral sedm sošek Českého lva a vyvolal reakce i na zahraničních festivalech. Jisté tedy je, že Petr Václav, který přes deset let žije ve Francii, s každým filmem přináší nový živel do české kinematografie.
Každý z nás má kdesi v sobě ukryté běsi.
S některými se dokážeme poprat, jiné nás převálcují.
Občas se tak dostaneme až na úplné dno.
Nikdy nejsme sami
Nikdy nejsme sami netvoří jednotná dějová zápletka, z pozice nezávislého pozorovatele sledujeme spíš sled jednotlivých momentů, propojování životů lidí, kteří se navzájem ovlivňují a nevědí o tom. Ačkoliv si autoři nedali za cíl předat konkrétní poselství, snímek směřuje k jakémusi vyvrcholení, zanechává v nás katarzi. Nutí nás uvědomit si, že žijeme ve společnosti plné závislosti na druhých, plnění jejich očekávání, nenávisti mezi lidmi a narůstajícího násilí nejen mezi dospělými, ale i mezi dětmi. Vyzdvihnout je třeba herecké výkony, právě dialogy Hanuše a Rodena tvoří nejlepší části filmu, který pracuje s realistickým zobrazením a satirou.
- Hodnocení