Dobře natočená, ale přitom hloupá hororová pohádka.
Režisér kultovního Kruhu Gore Verbinski po Pirátech z Karibiku znovu natočil hororový mysteriózní příběh, který lahodí oku, ale v natahovaném závěru probouzí spíš smích než strach. Skvělá výprava a kamera snímku zasazeného do švýcarských hor jsou hlavním plusem příběhu, jinak stojícího na křečovitých výkonech herců.
Zápletka je zpočátku slibná. Mladý ambiciózní manažer Lockhart vyjíždí z New Yorku do Švýcarských Alp pro svého bývalého kolegu, který zčistajasna zmizel do jakýchsi lázní léčit svou duši zničenou roky v byznysu a bezpáteřním prostředí obchodu. Zmíněný Pembroke se ale jen tak vrátit nechce a své bývalé společnosti, která se topí v problémech, nepomůže. Lockhart se v horském letovisku s podivnou klientelou starší šedesáti let domlouvá s ředitelem, že Pembroka navštíví později. Během cesty dolů do města se ale jeho šofér srazí s jelenem a Lockhart se o tři dny později probouzí už jako pacient lázní, odkud se lidé nevracejí. Protože nechtějí.
Dane DeHaan se jako Lockhart postupně seznamuje s rezidenty letoviska, které si zakládá na léčivé vodě. Spojuje je dřívější hektický způsob pracovního života a nynější spokojenost a klidné stáří. Jedinou výjimkou je půvabná Hana. Mladá dívka, která se zotavuje a čeká, až pro ni jednoho dne přijede její otec. Lockhartovu pozornost si vyslouží i důvtipná stařenka, která proniká do temné historie zámečku – kdysi zde vesničané upálili barona a jeho ženu, na jejíž chorobu baron usilovně hledal lék šílenými pokusy. Kolují různé teorie – hraběnka mohla být neplodná nebo měla porodit dítě v noc požáru. Mezitím Lockharta kromě vlastního dětství pronásledují podivní úhoři plavající v léčivé vodě, v jeho žaludku nebo v nádržce záchodu. Existují jen v jeho hlavě nebo je voda toxická a pacienti se stávají nemocnými až v lázních?
Lék na život už od počátku zaujme soustředěním na detail. Lék na život už od počátku zaujme soustředěním na detail. Poutá venkovním zrcadlícím snímáním rychlovlaku, působivým natočením celé autonehody. Později se nebojí krve lidské ani zvířecí, kamera zabírá nechutné vrtání zubů z centimetrové vzdálenosti. Kameraman Bojan Bazelli tak výborně vyvolává napětí a vyzdvihuje jinak pokulhávající film. Díky tomu není Verbinského film vyloženě hloupým hororem, ale thrillerem inteligentně vyvolávajícím napětí. Alespoň v první polovině, a to i přes pomalý rozjezd a uvedení do víru dění v sanatoriu. Ve druhé půlce téměř dvě a půl hodiny dlouhého snímku už je zdlouhavá stopáž znát a film díky tomu trpí. Zápletka postupně sklouzává ke komičnosti a víc, než strach vyvolává v divákovi smích. Bohužel ze zpočátku atraktivního tématu vychází ve výsledku absurdní hloupé rozuzlení. Přitom nebýt poslední půlhodiny, která následuje po sérii scén, které jakoby uzavírají dosavadní příběh a vyvolávají dojem, že snímek končí, Lék na život by měl mnohem na víc. Závěr nabízející zúčtování a řadu na hlavu postavených scén (a to i v rámci žánru) dosavadní dění shazuje.
Co se naopak nepovedlo, jsou herecké výkony. Všichni jako by přehrávali a jsou příliš křečovití. Mia Goth (Nymfomanka, Everest), která se v roli Hany z naivní dívenky snaží proměnit v dospělou ženu, trochu připomíná étericky se dmoucí Lindu Rybovou z Kytice. Ředitel sanatoria se v podání Jasona Isaacse jeví jako ikonický záporák bez mimiky (i když to je vlastně na konci objasněno). Dojem trochu kazí i fakt, že i přes veškerou snahu tvůrců o autenticky německé dialogy mezi členy personálu a německojazyčné nápisy a cedule, občas i rozhovory dvou Evropanů probíhají v angličtině – byť s německým přízvukem. Stereotyp amerického zobrazení německy mluvící části Evropy jako těch chladných, surových a bezcitných lidí se tentokrát hodí, výmluvná je v tomto ohledu scéna, kdy Lockhart častuje švýcarského výrostka v hospodské šarvátce jako Adolfa.
I přes do absurdity dotažený závěr se ale Lék na život může díky výborné kameře, efektnímu filtru a zvoleným exteriérům a scénografii lázní, v nichž se před sto lety zastavil čas, zařadit mezi to lepší, co v rámci žánru vzniklo. Gore Verbinski si patnáct let po Kruhu své diváky rozhodně získá.
Do lázní vede jen jedna cesta – dovnitř.
Lidé se léči z nemoci lidstva. Nebo pomalu usychají jako oběti zvláštních pokusů?
Sanatorium je labyrint, ve kterém se člověk lehce ztratí. Pokaždé je však nalezen.
Lék na život / A Cure for Wellness
Lék na život už od počátku zaujme soustředěním na detail. Díky tomu není Verbinského film vyloženě hloupým hororem, ale thrillerem inteligentně vyvolávajícím napětí. Alespoň v první polovině, a to i přes pomalý rozjezd a uvedení do víru dění v sanatoriu. Ve druhé půlce téměř dvě a půl hodiny dlouhého snímku už je zdlouhavá stopáž znát a film díky tomu trpí. Co se naopak nepovedlo, jsou herecké výkony. I přes do absurdity dotažený závěr se ale díky výborné kameře a efektnímu filtru a zvolených exteriérů a scénografie lázní, v nichž se před sto lety zastavil čas, se Lék na život může zařadit mezi to lepší, co v rámci žánru vzniklo. Gore Verbinski si patnáct let po Kruhu své diváky rozhodně získá.
- Hodnocení