Citlivý film, který se nebojí vyprávět přímočaře.
Srbský snímek, který přijede na Febiofest uvést hlavní protagonista a zároveň producent Lazar Ristovski si své místo v programu festivalu zaslouží. A zaslouží si také, aby na něj lidé zašli. Na diváky čeká příběh stárnoucího strojvedoucího, jehož osudem je z titulu povolání žít s řadou pomyslných křížků lidí, kterým jeho mašina sebrala život. Teď se snaží, aby jeho následovník nedopadl stejně.
Deník strojvůdce klame názvem. Film Milose Radovice není deníkem, nýbrž náhledem do života jednoho srbského strojvůdce. Ilija (Lazar Ristovski) žije sám ve skromném příbytku, dny volna tráví láskyplnou péčí o květiny a posedáváním s přáteli žijících sotva pár metrů od něj v opravených starých vlakových vagonech. Jeho život se dá vyčíslit počtem osob, které připravil o život strávený za ovládacím pultem nákladního vlaku. Podobně jako život jeho otce a děda. Blížící se penzi mu paradoxně oživí ten člověk, kterého o život jeho stroj nepřipraví. Desetiletý Sima.
Malý modrooký chlapec utíká z dětského domova, kam se dostal v krabici od banánů jako novorozeně, nechce dál žít v klamu a nepravdě. Život mu neskončí, přesto se obrátí vzhůru nohama. Po večeři a sprše u strýce Ilijy se pro diváky filmu probouzí o několik let později a drží se svého přání, které vyřkl před usnutím. Chce se stát strojvůdcem a maturuje se samými výbornými na dopravní škole. Ilija o tom ale nechce ani slyšet. Pro Simu domluvil bezpečnější práci na jiném místě. On sám ví, jak hořké je nedokázat ovládnout mohutné tělo vlaku.
Chronologicky vyprávěnému příběhu velmi sedí rámec spojující začátek a konec.Celý příběh je vystavěný na několika styčných bodech. Tím hlavním je vykreslení člověka, který žije s údělem svého povolání. Toho, jež miluje a zároveň nenávidí, protože mu podobně jako ostatním sebralo blízké, mnohdy vlastní vinou. Kdo nikoho nepřejel, jako by nebyl pravým strojvůdcem. Tato premisa je ostatně druhým záchytným bodem děje i pro Simu, který si do kabiny strojvedoucího cestu nakonec najde. Chronologicky vyprávěnému příběhu velmi sedí rámec spojující začátek a konec. Řada věcí v průběhu mnohdy časově přeskakujícího děje je nevyřčená, jsou linky příběhu, které by diváka mohly zajímat, ale jsou ponechány bez dořešení. Je to ale funkční a umožňuje to člověku nechat se nést líčením dospívání Simy a stárnutím a trápením se Ilijy. Tomu pomáhá i líbivé melodické pozadí kamera Dušana Joksimoviće, která občas zpomaluje na detailech a nechává diváka domyslet si tichá místa.
Vztah mezi oběma hlavními protagonisty, Ilijou a Simou, je zároveň způsobem, jak vyjádřit nitro obou postav. Ilija je na chlapce fixovaný, přesto není schopen mu lásku vyjádřit, Sima by naopak po objetí, telefonátu a laskavém slovu toužil. Jako všechno, si ale musí život osahat sám. Přesto je pro Iliju synem, kterého nikdy neměl a pro jeho přátele dítětem, které ztratili. Ve změti reflektovaných mezilidských vztahů se skrývá jedna hezká zpráva. V konečném důsledku vůbec nezáleží na skutečných rodinných vazbách nebo křivd a životních nehod, člověk musí existovat a jít dál. Odpouštět a stát na nohou.
Deník strojvůdce je rozhodně snímkem, který diváka donutí se po odchodu z kina hořce usmát a zamyslet. Má ambice nebýt zapomenut do skončení závěrečných titulků, protože se rozhodně může zařadit mezi filmy, které diváky zasáhnou. Svým jízlivým (ne)humorem, netradičním balkánským pohledem, neznámými herci, kteří předvádějí prvotřídní výkony. Mínusem vybroušeného díla může být v českém prostředí neatraktivnost původu. Pomoct by mu mohl právě Ristovski, jenž přijede na březnový Febiofest. Srbský herec byl před třinácti lety nominován na Českého lva za hlavní roli, objevil se tehdy ve filmu Ivana Fíly Král zlodějů. Ristovski si zahrál i v bondovce Casino Royal. Byla by škoda, kdyby čeští diváci na Deník strojvůdce rezignovali.
Najít cestu mezi dvěma naprosto odlišnými lidmi je jednodušší, než by se mohlo zdát.
Smrt je věc, která je nevyhnutelná. Můžeme s ní však pracovat sami, jindy jsme nad ní bezmocní.
Nemohli jsme za to, ale mrzí nás to.
Deník strojvůdce / Dnevnik masinovodje
Deník strojvůdce je rozhodně snímkem, který diváka donutí se po odchodu z kina hořce usmát a zamyslet. Má ambice nebýt zapomenut do skončení závěrečných titulků, protože se rozhodně může zařadit mezi filmy, které diváky zasáhnou. Svým jízlivým (ne)humorem, netradičním balkánským pohledem, neznámými herci, kteří předvádějí prvotřídní výkony.
- Hodnocení