Diagnóza válečný hrdina je doživotním postižením.
Režisér velkých filmů Zkrocená hora, Pí a jeho život nebo Hulka sáhl po adaptaci knihy věnující se životní zkušenosti amerického vojáka v iráckém konfliktu. Výsledek střetu syrové války a zkomercionalizované americké společnosti je stejně nesourodý jako jeho skutečnost.
Je Díkuvzdání roku 2004. Devatenáctiletý Billy (Joe Alwyn) a jeho jednotka Bravo se na skok vrací z centra iráckého válečného konfliktu na americkou půdu, aby se mohli stát hlavními hvězdami poločasové show na texaském finále amerického fotbalu v Dallasu. A zároveň, aby zde schopný manažer vyjednal podmínky a projed práv k filmu, který by americké veřejnosti vojenské hrdiny ještě více přiblížil. Po střetu s realitou klidného života se skupina žoldáků má vrátit zpět do Iráku. Jejich mise ještě neskončila.
Billymu, jehož optikou celý film sledujeme, se snaží návrat vymluvit jeho sestra Kathryn (Kristen Stewart). Jak se postupně dozvídáme, do armády její nedospělý bráška narukoval kvůli ní a její nehodě. Vůbec celá Ulička slávy je natočená šikovnou flashbackovou smyčkou, která jeden den rámuje střípky z rychlé návštěvy Billyho u rodiny a nedávnými vzpomínkami na irácké boje, v nichž padl i Billymu blízký seržant Breem zvaný Houba (Vin Diesel). I díky tomuto incidentu, v němž Billy získal nechtěný status národního hrdiny, se stává centrem pozornosti na fotbalové show. Na něj se upírají zraky diváků a k Billyho radosti duše i roztleskávačky Faison (Makenzie Leigh).
Hlavním problémem snímku je jeho nevyrovnanost.Film se snaží. Hodně se snaží postihnout pocity vojáků po návratu do reality plné bezduchých a trapných starostí, problémů a apatii vůči bezpráví, které se odehrává na vzdálených místech planety. Minoritní část společnosti, která si toto uvědomuje a americké intervence vnímá jako zbytečné se vměšování do tamních poměrů, reprezentuje charakter Kristen Stewart. Její snahu ale podkopává okřikující rodič při večeři opěvující Billyho hrdinství, na které je třeba být náležitě pyšný.
Hlavním problémem snímku je jeho nevyrovnanost. Námět sám o sobě je vynikající. Návrat vojáka z místa masového konfliktu, kde se potýká s extrémními stresovými situacemi mezi každodenní trable, které se najednou zdají vágními, je, ač poměrně časté, tak stále vděčné téma. Pojmout ho lze různě, tvůrci Uličky slávy se rozhodli pro uvedení do absurdna situaci – hodili vojáky z iráckého boje přímo mezi smršť amerických stereotypních slastí – fotbal, roztleskávačky, peníze, televizi a popovou hudbu. Na skutečnou Beyoncé ale peníze nezbyly, její vlasy a svůdné pohyby tudíž sledujeme jen zezadu v podání někoho jiného. Hranice mezi pochopením absurdity dvou světů a sklouznutí k trapnosti je ale v Uličce slávy velmi tenkou linkou, která se příklání ke druhé možnosti.
Bohužel ani hvězdy jako Stewart, Steve Martin jako reprezentant smetánky nebo Vin Diesel ve vedlejších rolích filmu nepomáhají dostat se ze škatulky karikatury s hlubokými myšlenkami do kýžené kategorie dramatu. Na přebití lascivních mrkání polonahé roztleskávačky a lásky na první pohled, co překoná odloučení po jednom dni známosti a jednoho udýchaného sexu za plentou tiskové konference, jsou filozofující seržant a poutavé záběry z válečného konfliktu zoufale málo. Kamera a střih ale Uličce slávy rozhodně pomáhají v kombinaci s dějovou skladbou nějakým způsobem zaujmout i ve dvou hodinách. Film je prvním v historii, v němž bylo použito na 120 snímků za vteřinu, což je asi pětkrát víc, než je běžné.
K hrdosti není potřeba riskovat život, ale umět říci ne.
Prodávat se sice nenecháme…
…ale stát se vojákem je poslání na celý život.
Ulička slávy / Billy Lynn's Long Halftime Walk
Film se snaží. Hodně se snaží postihnout pocity vojáků po návratu do reality plné bezduchých a trapných starostí, problémů a apatii vůči bezpráví, které se odehrává na vzdálených místech planety. Hlavním problémem snímku je jeho nevyrovnanost. Námět sám o sobě je vynikající.
- Hodnocení