Svěrákovi utváří českou filmovou scénu už 40 let.
Ne nadarmo se říká: Jaký otec, takový syn. Dvaapadesátiletý Jan Svěrák podědil po otci talent na tvorbu vkusných filmů. Jen s tím rozdílem, že zatímco Zdeněk Svěrák se věnuje scenáristice a herectví, Jan se zhlédl v režii. Existuje několik jmen, která jsou v české filmové branži zárukou kvality. A tato dvojice patří mezi ně. Oba, ať už do děl, na kterých se podíleli společně nebo zvlášť, vkládají originální nápady. Pracují s neprvoplánovým humorem, situacemi ze života běžného Čecha, s kterými se každý může ztotožnit, ale i napínavými zápletkami. Připomeňme si deset nejvydařenějších snímků z tvorby Zdeňka a Jana Svěrákových.
Na samotě u lesa (1976)
Rodinná komedie o nevrlém dědovi Komárkovi (Josef Kemr) vznikla v době, kdy Zdeněk rozjížděl kariéru a Jan si ještě hrál s autíčky. Manželé Lavičkovi by pro sebe a své děti rádi pořídili chalupu. Brzo si jednu vyhlídnou, jenže jeden pronajatý pokoj brzy nestačí. Jak se ale vypořádat s neústupným obyvatelem chalupy, dědou Komárkem, který nevypadá, že by se v blízké době chystal do nebe? To dřív přivede do hroby všechny okolo. Během 70. let stál starší ze Svěráků u zrodu několika českých klasik. Už v roce 1974 si získal sympatie publika scénářem k snímku Jáchyme, hoď ho do stroje!. Ve stejný rok jako Na samotě u lesa vyšla také komedie „Marečku podejte mi pero!“, o rok později pohádka Ať žijí duchové!.
Vesničko má středisková (1985)
Tvář této československé komedie utváří velice nesourodá dvojice: zavalitý řidič Pávek a vytáhlý, mentálně zaostalý pomocník Otík. Otík Pávka neustále svou nešikovností rozčiluje a přivádí do malérů, proto s ním Pávek odmítne dál pracovat. Když chce ale nafoukaný Pražák Rumlena zavřít nevinného Otíka do paneláku v hlavním městě, aby získal pro svého šéfa Otíkovu chalupu (ano, Češi mají prostě rádi chalupy), Pávek takovou podlost nedopustí. Vesničko má středisková, ke které Zdeněk Svěrák napsal scénář, krásně odráží odvěký spor mezi vesničany a lidmi z měst a rozesmává publikum řadou groteskních postav.
Nejistá sezóna (1987)
Do komedie Nejistá sezóna z divadelního prostředí vložil Zdeněk Svěrák odkaz na části svého životního díla. Ačkoliv jméno fiktivní ikony Járy Cimrmana nezazní, fanoušci snadno odhalí narážky na Dobytí severního pólu, Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého, Cimrmana v říši hudby aj. Příběh jedné sezóny jednoho malého divadla reflektuje dobu komunismu a absurditu s ní spojenou. Nostalgický a poměrně vážný film autorské dvojice Svěrák-Smojlak ale dosvědčuje pozvolné uvolňování režimu. O pár let dříve by něco, co si utahuje ze schvalovacích komisí schvalovacími komisemi neprošlo.
Obecná škola (1991)
V režijním debutu Jana Svěráka, ke kterému Zdeněk vytvořil scénář a ztvárnil jednu z hlavních rolí, zazněla legendární věta: „Jmenuji se Igor Hnízdo.“ Jan Tříska si rolí nekompromisního učitele získal srdce všech dam a respekt všech mužů (a malých neposlušných kluků). Komedie s prvky dramatu je zasazena do doby krátce po 2. světové válce, kdy se život na pražském předměstí vrací do normálu. Nezvladatelná chlapecká třída přivede učitelku do blázince, ale pod vedením nového učitele se začnou chovat slušně. Částečně kvůli strachu z rákosky, částečně kvůli opravdové motivaci. Pan Hnízdo je pro chlapce vzorem. Co na tom, že většinu vyprávěných dobrodružství ve skutečnosti nezažil, a že je to vlastně obyčejný sukničkář.
Akumulátor 1 (1994)
Sci-fi Akumulátor 1 je natočené v odlišném stylu, než na který byli lidé do té doby od Svěráků zvyklí. Ocitáme se v alternativním světě, kde je vše prostoupeno neviditelnou energií. Na scénáři k velice zvláštnímu, fantastickému snímku se podílel jak Zdeněk, tak Jan, který měl na starost i režii. Příběh stojí na neohrabaném Oldovi a jeho prožitcích, atmosféru dokreslují bizarní filozofické promluvy a velkolepá hudba. Část diváků Akumulátor 1 prohlásila za nejslabší Svěrákovo dílo. Část ho ale oprávněně považuje za odvážný tah s na svou dobu propracovanými triky hodný uznání.
Kolja (1996)
Příběh o ruském chlapci, který se sledem neočekávaných událostí dostal do péče dobráckého pana Louky, chytí za srdce. Starý mládenec František Louka (Zdeněk Svěrák) se rád nezávazně baví ve společnosti žen a přivydělává si hrou na violoncello na pohřebních obřadech. Jelikož ale penězi zrovna neoplývá, kývne na nabídku hraného manželství s ruskou mladou ženou. Jenže nic nejde podle plánu a v Loukově péči se ocitne malý chlapec Kolja. Ti dva si nerozumí ani kvůli jazyku ani kvůli věku, ale postupem času k sobě cestu najdou. Dojemné drama s komickými momenty v česko-britsko-francouzské koprodukci slavilo světový úspěch. Důkazem je několik Českých lvů a Oscar za nejlepší zahraniční film.
Tmavomodrý svět (2001)
Ojedinělé české válečné drama Tmavomodrý svět se jako jeden z mála českých filmů (částečně kvůli předešlému oscarovému úspěchu s Koljou) točil v nákladném hollywoodském stylu. V osvědčeném složení (scénář – Zdeněk, režie – Jan) Svěrákovi vytvořili komplikovaný milostný příběh vpletený do dění 2. světové války. Válka je stav, který testuje nejen fyzickou sílu a psychickou odolnost vůči násilí, ale hlavně mezilidské vztahy. Jako čeští letci ve službách RAF se představili známý Ondřej Vetchý, ale i začínající hvězda Kryštof Hádek. O kvalitě filmu svědčí zapojení zahraničních herců, např. Angličanů Tary Fitzgerald a Charlese Dancea (který se objevil v roli Tywina Lannistera v seriálu Hra o trůny).
Vratné lahve (2007)
Hořkosladký příběh o důchodci, který nechce sedět doma a čekat na smrt. Učitel Tkaloun (Zdeněk Svěrák) už nezvládá neposlušné žáky, a tak radši z gymnázia odejde. Vzápětí si však najde jinou činnost. Úraz ale brzo ukáže, že není úplně dobrý nápad jezdit v pětašedesáti letech jako messenger na kole. Na druhý pokus si protagonista domluví bezpečnější brigádu ve výkupně lahví v supermarketu. Odtud si může popovídat se zákazníky a pozorovat krásné ženy. Lechtivým představám se ostatně oddává často a rád, nic jiného mu s upjatou manželkou nezbývá. V komedii Vratné lahve se zhlédne každý člověk, který ještě neztratil elán do života. Film ale svými komickými situacemi příjemně pobaví i mladší generace.
Kuky se vrací (2010)
Zatímco pohádka Tři bratři z roku 2014 se příliš nevydařila a musí se zdát banální a afektovaná i dětem, Kuky se vrací je o dost nápaditější. O scénář i režii se tentokrát postaral Jan, který propojil světy dětí a dospělých. Šestiletý Ondra se jen nerad loučí kvůli astmatu se svou oblíbenou hračkou, růžovým medvídkem Kukym. Jeho fantazie začne pracovat a Kuky se ze smetiště vydává na dobrodružnou cestu. Rodinný film kombinuje herce a loutky, nebojí se rychlé akce a dialogů konfrontujících dětskou naivitu s dospěláckým cynismem. Tato česká pohádka by se snadno mohla měřit s americkým Toy Story: Příběhem hraček.
Tři bratři (2014)
Hudební pohádka Tři bratři v sobě mísí tři dobrodružné příběhy, během nichž si trojice sourozenců (Tomáš Klus, Vojtěch Dyk, Zdeněk Piškula) hledá ve světě nevěsty a budoucí ženy. I když se Janu i Zdeňkovi Svěrákovým nedá odepřít velká píle a nadšení při dramatizování, výsledek je značně rozpačitý a nevyvážený.
Po strništi bos (2017)
Komedii s prvky dramatu Po strništi bos rodinná dvojice vytvořila podle stejnojmenné knižní předlohy Zdeňka Svěráka. Děj o dva roky předchází známou Obecnou školu, znovu se setkáme s Edou Součkem. Kvůli protektorátu se musí Součkovi odstěhovat z Prahy na venkov. Nejsou na vesnické poměry zvyklí a sdílet jednu domácnost s tetou a přísným dědečkem nic neulehčuje. Dokáže si Eda vydobýt pozici v novém světě?
