„Jdi si hrát s klucíma!“
Po trilogii Zahradnictví Jana Hřebejka, která volně předchází Pelíškům, se osvědčené rodinné duo Zdeněk a Jan Svěrákovi pustili do dalšího odvážného počinu. Vytvořit film, který ukazuje osudy postav dva roky před kultovní Obecnou školou, a udržet alespoň stejnou úroveň, chce důvěru ve své schopnosti. Dvojice spolupracovala v neobvyklé pozici, oba se totiž podíleli na scénáři. Filmu to svědčí. Jan měl odstup a byl schopný udělat ve spolupráci s anglickým dramaturgem nezbytné zkratky a vynechávky, Zděnek přihlížel a upravoval. Jako předloha posloužila kniha vzpomínek na dětství Zdeňka Svěráka, Jan se také standardně ujal režie.
Rodinná komedie Po strništi bos diváky zavede do dob protektorátu, konkrétně do roku 1943. Osmiletý Eda Souček (Alois Grec) a jeho rodiče (Ondřej Vetchý, Tereza Voříšková) jsou nuceni vystěhovat se ze svého bytu v Praze. Jedou za příbuznými na venkov, kde si musí zvykat na úplně jiné prostředí. Dělit se o domácnost se stařičkými prarodiči, buranským strejdou, svéráznou tetou a brečícím miminem není lehké. Eda se svou vtipnou pokrývkou hlavy, podkolenkami a naleštěnými polobotkami ani nezapadá do party místních ušmudlaných kluků.
Po strništi bos má sice prvky dramatu, ale celý příběh je vyprávěn nevinnýma dětskýma očima. Mladá městská rodina se pomalu přizpůsobí, nic jiného jí ani nezbývá. Eda se naučí chodit bos, kočírovat koně, s novými kamarády si hraje v doupěti na vojáky. S tatínkem podle rad časopisu Rádce z předměstí chová holuby a včely. Po strništi bos má sice prvky dramatu, ale celý příběh je vyprávěn nevinnýma dětskýma očima. Probíhající 2. světovou válku publiku připomíná pouze několik náznaků jako zvuky přelétajících letadel a osvobozenecká Rudá armáda, která vesnicí na konci války oslavně projíždí. Tyto náznaky jsou ale neuvěřitelně propracované, pan ředitel školy se například snaží přehlušit výkladem rozhlas, který hlásá reálné blahopřání Emanuela Moravce Adolfovi Hitlerovi k narozeninám. Chybí násilí, což je dobře, Po strništi bos nemá být válečné drama.
Celý téměř dvouhodinový příběh provází záhada vyděděného „Vlka“ (Oldřich Kaiser), otcova bratra. Eda má zakázáno bavit se s ním, ale zvědavost mu nedá. Brzy zjistí, že „Vlk“ nemá dlouhé drápy, nekouše a je s ním legrace. Hlavní postavy jsou propracované, každý vede svůj boj. Edova maminka s pocitem bezmoci, že na statku nemá žádné slovo, Edův tatínek se zbabělostí a neschopností postavit se svému přísnému otci. Ondřej Vetchý je trochu bezvýrazný, i když kvůli roli hodně shodil a nechal si ostříhat vlasy. Tereza Voříšková do role maminky sedí, před Libuší Šafránkovou, která hrála Edovu maminku před více než 25 lety, se stydět nemusí. Oldřich Kaiser jednoznačně zahrál nejlepší dospělou roli, dokáže působit temně a zároveň laskavě. Fanoušci můžou také při pohledu na dědečka, kterého hraje Jan Tříska, zavzpomínat na Igora Hnízda.
Největšími objevy jsou však děti. Alois Grec v roli Edy působí přirozeně, je v záběrech téměř pořád a pořád od něj nejdou odtrhnout oči. V jeho obličeji se zrcadlí fascinovanost, strach, nadšení, věříte mu prostě vše. S Václavem Hubkou, Niklasem Klineckým, Josefem Bedlivým a Petrem Uhlíkem utvořili nesourodou partu, která vnáší do příběhu onu neutuchající dětskou zvědavost a uličnictví.
První díly bývají vždy nejlepší, ale komedie Po strništi bos se Obecné škole vyrovná. Kdo nechce, nemusí tyto dva snímky ani porovnávat, oba fungují samostatně. Tvůrci popisují temnou dobu protektorátu z pohledu bezstarostného dítěte na venkově. Přesto téma války nezlehčují a ukazují její reálné dopady na Edovu rodinu a okolí. Gró příběhu tkví v malých rodinných dramatech, nejistotách, hledání sebe sama. Atmosféru dokresluje malebné prostředí Slavonic a dalších českých vesniček, barevné historické kostýmy pod dohledem Simony Rybákové, dynamická kamera Vladimíra Smutného i hudba se zapojením klavíru nebo smyčců. Rušivě a nadbytečně působí pouze Edovy fantazie a sny. Po strništi bos si nicméně může oblíbit divák každého věku. Zdeněk a Jan Svěrákovi dokázali, že takto těžkou disciplínu zvládají.
Eda zažije s klučičí partou napínavá dobrodružství.
Ale pozná i temná tajemství. Proč už dědeček nemá koně a je pořád nevrlý?
A proč rodina nesnáší strýce „Vlka“, když není zdaleka tak nemilosrdný, jak se říká?
Po strništi bos
První díly bývají vždy nejlepší, ale komedie Po strništi bos se Obecné škole vyrovná. Kdo nechce, nemusí tyto dva snímky ani porovnávat, oba fungují samostatně. Tvůrci popisují temnou dobu protektorátu z pohledu bezstarostného dítěte na venkově. Přesto téma války nezlehčují a ukazují její reálné dopady na Edovu rodinu a okolí. Gró příběhu tkví v malých rodinných dramatech, nejistotách, hledání sebe sama. Atmosféru dokresluje malebné prostředí Slavonic a dalších českých vesniček, barevné historické kostýmy pod dohledem Simony Rybákové, dynamická kamera Vladimíra Smutného i hudba se zapojením klavíru nebo smyčců. Rušivě a nadbytečně působí pouze Edovy fantazie a sny. Po strništi bos si nicméně může oblíbit divák každého věku. Zdeněk a Jan Svěrákovi dokázali, že takto těžkou disciplínu zvládají.
- Hodnocení