Recenze: Delirium

Nevěř svým očím, věř své hlavě.
 
 
Tak zní motto Toma, který byl zrovna na podmínku propuštěn po dlouhodobém pobytu v psychiatrické léčebně do domácího vězení. Což spočívá v tom, že bude po třicet dní pobývat s elektronickým náramkem na kotníku ve svém starém domě. To by nebylo tak strašné, kdyby se před nedávnem nebyl zabil jeho otec. Tom je všude pronásledován duchy z minulosti a postupně odkrývá, jak tajemstvím opředený život jeho otec ve skutečnosti vedl. Do toho všeho se tu objevuje jeho bratr. Jenže co už je realita a co je výplod jeho pochroumané mysli? Čemu může Tom vlastně věřit?

To je poměrně originální premisa nového snímku režiséra Dennise Iliadise (Poslední dům nalevo, Hardcore). Iliadis si pro diváky připravil zajímavou podívanou, která neustále drží v napětí. Delirium má zkrátka dobrý nápad, ale něco mu i přes to chybí. Některé momenty a činy postav nedávají příliš smysl, a i děj se chvílemi vleče. I když má snímek pouhých šestadevadesát minut, tak by se obešel bez některých scén (jako například noční návštěva důstojnice, která dohlíží nad Tomovým chováním, a jejich následný polibek). Příběh zkrátka, i přes to, že zaujme, cosi postrádá.

Film dobře zobrazuje psychické pochody mentálně nestabilního jedince.Podobné se dá říct i o hercích. A i když Topher Grace, coby protagonista Tom, podává možná jeden z jeho nejlepších výkonů, pořád je v některých scénách příliš strnulý a unylý. Přehnaně často se v jeho hereckém repertoáru objevují vykulené oči (které má herec velmi výrazné) a zrychlené dýchání. To však nic nemění na tom, že Grace do svého výkonu vložil opravdu vše a bylo znát, že se snažil. Koneckonců celý děj stojí převážně na něm a on ho zvládl, i když chvílemi pokulhával, unést až do samotného konce. Žádný další z herců nepodává nijak výraznější výkon. Ať už je to podvyužitá Patricia Clarkson coby Tomovi přiřazená vládní důstojnice, nebo Genesis Rodriguez coby nepotřebný love interest Lynn, či Callan Mulvey coby Tomův psychopatický bratr Alex, všichni do jednoho podávají výkony, které se pohybují na hranici lepšího průměru. V podstatě jde ale spíše o to, že nikdo další oproti Graceovi nedostal dostatek prostoru, což je škoda, obzvláště v případu Patricie Clarkson, která měla potenciál do snímku vnést něco víc.

Tento prohřešek jde však možno do jisté míry akceptovat a prominout, protože bylo jasné, že záměrem autorů bylo koncentrovat veškerý děj na hlavního hrdinu. A to se jim povedlo. Film dobře zobrazuje psychické pochody mentálně nestabilního jedince. Prožíváme všechno s ním a je nám umožněno se do něj vžít. I občasné lekačky jsou účelné a, oproti těm z mainstreamových hororů, nás kolikrát opravdu zvednou ze židle, protože je opravdu nikdy nečekáme.

Tyto lekačky, i celý děj, jsou pak podtrženy působivým prostředím starého domu i detailními rekvizitami, se kterými si tvůrci pohráli. Tomu napomáhá i různorodý hudební doprovod, který dokresluje celkovou atmosféru. Nejvýraznějším hitem je Prisoner of Love od The Ink Spots. O klasický soundtrack se pak postaral Nathan Whitehead (Očista: Volební rok, Keanu), který dobře navodil psychoticky husí kůži nahánějící náladu filmu.

V závěru má však Delirium poněkud nejednoznačné vyznění. Nejde o nijak špatný snímek, ale nedá se považovat ani za nijak přelomový. Zkrátka se pohybuje na hranici mírného nadprůměru. Delirium nabízí zajímavý příběh, který dohromady se solidním hereckým výkonem Tophera Grace, napínavým tónem a kvalitním soundtrackem tvoří uspokojivou podívanou, která zaujme, ale jinak nijak příliš nenadchne.
 
 

Velký táta tě sleduje.

Teď ti dám facku a vzpamatuješ se z těch bludů, jo?

S tím kladivem jsem neporazitelný, přesně jako Thor!