Recenze: První člověk / First Man

Malý krůček pro člověka, velký skok k Oscarům. 
 
 
Píše se červenec 1969 a více než půl miliarda lidí zatajuje u televizních obrazovek vzrušeně dech. Misi Apollo 11 se tehdy podařilo to, co v roce 1961 Američanům slíbil prezident Kennedy – stanout do konce dekády na povrchu Měsíce a bezpečně se vrátit na Zemi. Snímek režiséra Damiena Chazella, známého především filmy Whiplash nebo La La Land, se však nesoustředí jen na legendární misi NASA nebo hvězdnou trojici Armstrong, Aldrin, Collins. Do popředí staví osobnost Neila Armstronga a vypráví příběh tichého, uzavřeného a neobyčejného člověka způsobem hodným grandiózních pláten.

První člověk staví na literární předloze Jamese R. Hansena, kterému prý trvalo celé dva roky, než mu opatrný a zdrženlivý kosmonaut dal svolení k tomu, aby zdokumentoval jeho život. Hansen si ale nakonec Armstrongovu důvěru získal a nasbíral tak materiál, díky kterému se Chazellovi podařilo věrně převést osudy velitele Apolla 11 na filmovou pásku.

Chazelle na rozdíl od knižní verze přeskakuje Armstrongovo dospívání a přenáší nás rovnou do zlomových padesátých a šedesátých let. Ačkoli by se mohlo zdát, že se po takové události jako je smrt dítěte bývalý vojenský pilot zhroutí a ztratí chuť dosahovat ušlechtilých cílů, pro Neila Armstronga se smrt dcerky Karen zčásti stala spíše hnacím motorem. Brzy je nám tedy jasné, že kroky za hranice nemožného kosmonaut nepodnikal ze soutěživosti, ale že nadlidské výkony, kterými ohromoval své okolí, byly spíše náplastmi na zlomené srdce otce, který i přes veškeré snahy v boji s dceřinou zákeřnou nemocí neuspěl.

I to byl pravděpodobně jeden ze stavebních kamenů Goslingova mimořádně procítěného hereckého výkonu.Pro věrné vyobrazení muže, který je sice introvertní a šetří slovy, ale zároveň je mimořádně bystrým, zdatným, talentovaným a spolehlivým astronautem si tvůrci nemohli vybrat nikoho lepšího než Ryana Goslinga. Ten kvůli roli dokonce navštívil Armstrongovu rodinu a scénář procházel se spisovatelem Jamesem Hansenem. I to byl pravděpodobně jeden ze stavebních kamenů Goslingova mimořádně procítěného hereckého výkonu, který mu v součtu s typickou „goslingovskou jemností“ pravděpodobně vynese dalšího Oscara. A Claire Foy, která ztvárnila Armstrongovu manželku, na tom bude zajisté velmi podobně.

V součtu s technicky precizní a oku lahodícími záběry, které snímají příběh z nejrůznějších úhlů a při kterých se nám nejednou zatají dech, bude První člověk nejen sklízet Oscary, ale má ambice se zalíbit i divákům, které životopisná dramata příliš nevzrušují. V kombinaci s hudbou Justina Hurwitze, z níž naskakuje husí kůže a která velmi pomáhá ke gradaci scén (především těch mimo naši planetu) a kamerou, se kterou Linus Sandgren experimentoval natolik dobře, že zřejmě film svým umem přiblížil nominaci do další oscarové kategorie, je První člověk trumfem, v němž nechybí ani pověstná věta „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“. Pro co nejautentičtější vyobrazení známé scény dokonce Chazelle sáhl do archivů a zkombinoval dochovaný materiál s uměním svého filmového štábu.

Tvůrcům Prvního člověka se podařilo vykreslit Armstrongovo soukromí se všemi radostmi a strastmi, tíživý a klaustrofobický pocit ve stísněných prostorách vesmírných modulů, nastínit vnější události, které ambiciózní misi podrážely nohy a rovněž napjatou atmosféru studené války, v níž Spojené Státy a Sovětský svaz hrály přetahovanou, zatímco si lidé za ploty kosmodromů pokládali otázku, jestli snahy o dobývání vesmíru stojí za stopené peníze a spousty promarněných lidských životů.
 
 

Při zhlédnutí Chazellova snímku si možná poprvé uvědomíme, jakému nebezpečí se astronauti v šedesátých letech vystavovali.

Poprvé si také uvědomíme, kolik přátel kvůli riskantním letům a technologii „v plenkách“ ztratil.

A kolikrát se musel smířit se smrtí a dát svým synům a manželce sbohem.