Recenze: Roma

Cuarónova óda na vnitřní sílu žen. Zasáhne vás?
 
 
Je obdivuhodné, když se celosvětově známý a uznávaný režisér, oceněný Oscarem, po dobytí Hollywoodu vrátí ke svým kořenům. Alfonso Cuarón zavzpomínal na své dětství, přivádí nás tedy do 70. let do části Mexico City, kde vyrůstal, zvanou Roma. Název tedy neodkazuje k Římu. Také nám ale při čtení pozpátku může snadno prozradit jedno z hlavních témat filmu: amor, tedy láska. Cuarón se vrací k počátkům, a to nejen ke svému dětství, ale i k počátkům filmografie, takže snímek je netradičně černobílý, záběry někdy až neskutečně pomalé, a tak není pochyb o tom, že v dnešní uspěchané době jde o odvážný počin. Stačí ale odvaha a režisérský um na skvělý film?
 
Pracovitá služka Cleo (Yalitza Aparicio) má na starosti péči o domácnost a čtyři malé děti Sofie (Marina de Tavira) a Antonia (Fernando Grediaga). Sledujeme její každodenní činnosti a malé rituály při láskyplné péči o cizí potomstvo. Děti ji zbožňují, Sofie se chová spíše panovačně a chladně. Tyto dvě hrdinky ale brzy něco spojí: otec bezohledně opustí rodinu a od Cleo doslova uteče její přítel, když se dozví, že je těhotná.

Dosud klidný život obou žen se otřese v základech a to, co se díky psovi běžně válí na příjezdové cestě domu, se obrazně řečeno dostane i do jejich životů. Ženy se zde vlastně nepokouší bojovat, prostě se snaží přežít ze dne na den s tím, co jim osud nadělil, a přesto inspirují svou silou a nezlomností. Ony se ani zlomit nechat nemohou, protože na nich závisí děti. Zatímco muži utekli bez jediného ohlédnutí zpět.

Barvami, energií a písněmi hýřící Mexiko je v Romě poněkud překvapivě prezentováno černobíle, komorně a bez hudby.Barvami, energií a písněmi hýřící Mexiko je v Romě poněkud překvapivě prezentováno černobíle, komorně a bez hudby. Cuarón se letmo dotkne masakru studentů, stejně jako upozorňuje na třídní rozdíly. Inspirací mu byla jeho chůva Liboria „Libo“ Rodriguez, využil také autentický nábytek a další reálné předměty, mezi kterými vyrůstal. Zajímavý byl systém natáčení: nikdo neměl předem scénář, většina zúčastněných byli neherci a představitelku hlavní role hledal téměř rok. Nakonec ji našel v obyčejné učitelce, která neměla s hraním zkušenosti a ani nechtěla roli přijmout. Možná právě díky obsazení obyčejných lidí má film speciální kouzlo a díky ne-nastudování scénáře sledujeme často dost autentické reakce.

Film plyne opravdu velmi pomalu a čekají nás dlouhé záběry, ostatně celý film je dlouhý, se svými 135 minutami. Přitom se toho děje velice málo. Technicky je to mistrovské dílo, skoro to vypadá, že chtěl Cuaron namalovat obraz, ale místo toho natočil film. Jenže k filmu patří také děj a toho se nám moc nedostává. Trvá alespoň hodinu, než se příběh alespoň trochu rozvine a přijdou jeho nejsrdceryvnější momenty. Není bohužel pochyb o tom, že na některé diváky to čekání bude příliš dlouhé, protože v době, kdy dojde na těch několik málo emotivních scén, už možná divák film vypnul, než aby byl napjatý, unešený atmosférou a překypující soucitem. 

V Romě kompletně vítězí forma nad obsahem. O hlavní hrdince se dozvíme jen pramálo, těžko se s ní ztotožníme, a i když je několik scén nezapomenutelných, zbytek filmu jsou prostě krásně nasnímané obyčejné, nudné věci. Příliš jednoduchý příběh nedokáže prodat ani skvělé vizuální zpracování a nemůžeme Cuaróna chválit jen proto, že už je uznávaný. Jeho režisérský um bychom jistě dovedli ocenit i v kratší době, než je 135 minut a Roma je k běžnému divákovi dost nepřívětivá. Žádný film se nemůže líbit každému. A to ani ten vynikající.
 
 

Věšení prádla jednoho znaví.

Spartakiáda na mexický způsob.

„Nikam nejezdi, já to tu s těmi spratky nevydržím!“