Recenze: Skleněný pokoj

Chlad a sterilita skla se přenesla do atmosféry celého snímku.
 
Britský spisovatel Simon Mawer se odvážně pustil do příběhu na pozadí dějin československého státu během 20. století. Nechal se inspirovat slavnou brněnskou vilou Tugendhat a sleduje osudy domu i jeho obyvatel ve smyšleném vyprávění, které potomky skutečných majitelů moc nepotěšilo. Manželé Viktor (Claes Bang) a Liesel (Hanna Alström) Landauerovi si nechají postavit moderní, nadčasový, pozornost budící domov se stěnami ze skla. Své zázemí si představovali plná světla, v jejich vztahu ale moc jasno není a jejich osudy brzy pohltí stín historických událostí.

Ještě podstatnější roli hraje kamarádka Hana (Carice van Houten), která pak kvůli vývoji situace zůstane jako jediná domu nablízku a její život se s osudem vily Landauer často spojí znovu. Objevují se tu další postavy a vrací se zpět, v domě se střídají nájemníci podle toho, kdo je zrovna u moci, ovšem ústředním prvkem, který se táhne celým příběhem, je hluboké přátelství Hany a Liesel, které zůstanou odkázané na dopisy po celá desetiletí. V dalších rolích se objeví Karel Roden, Roland Møller, Alexandra Borbély a Karel Dobrý. Snímek s mezinárodním obsazením můžete zhlédnout s dabingem nebo s původním anglickým zněním, kde se trochu nepříjemně střídá pestrá směsice přízvuků, ať už jde o dánský, holandský či slovenský.

Příběh se snaží být především o vztazích, ale výsledek je tristní.Příběh se snaží být především o vztazích, ale výsledek je tristní, těžko říct, zda se na tom víc podepsal režisér Julius Ševčík, scénář Andrewa Shawa, či samotná knižní předloha. Postavy působí chladně, nedozvíme se téměř nic o jejich pocitech, minulosti, vzájemných poutech. Těžko si k nim tak hledáme vztah. Intimní problémy postav se začnou řešit dřív, než si vůbec zapamatujeme jejich jména, a než se zorientujeme v uspěchaně sestříhaném zmatku, už si zajíždí rukama do rozkroku.

Střih a rychlý běh událostí nás mate v průběhu celého snímku. Různí lidé se objevují a mizí, politickou situaci vnímáme maximálně díky kostýmům a fotkám toho či onoho vůdce na stěně, atmosféra doby je téměř nulová. Dialogy působí nepřirozeně, takhle by prostě nikdo nemluvil. Většinou je nám jen oznámeno, že někdo k někomu něco cítí, aniž by v nás film tento dojem dokázal vzbudit. Tomu odpovídá také míra našeho zájmu o následný vývoj situace. Vždy se zničehonic ocitneme v nějaké situaci a nevíme, jak a proč jsme se tam spolu s hrdiny dopracovali, a v následující scéně jsme třeba o pět let dál. Postavy celou dobu působí netečně, a tak se nakonec bude cítit i divák. Rozzářená onyxová stěna už náš názor moc neobměkčí.

Pohnuté osudy hrdinů, slavné vily a naší země jsou k zabavení diváka málo, mnohem víc ho zaujme, když spolu budou všichni spát, nebo alespoň laškovat. Asi takový dojem měli tvůrci filmu. V průběhu sledování se zklamáním zjišťujeme, že právě avantýry jsou to jediné, čím jsou charaktery definovány, že zkratkovité tempo snímku se nestane přívětivějším, kostrbaté dialogy lidštějšími, a sterilní atmosféra hřejivější. Skleněný pokoj budí rozpaky, a to je ještě s podivem, že vůbec nějakou emoci vzbuzuje.
 

„Jestlipak víš, holčičko, kdo jsem? Díky zmatenému střihu asi ne, viď?“

„Na leštění oken budeme potřebovat tři uklízečky.“

„A proč jsme vlastně kamarádky?“